Bakalář a magistr

0
265

Konzervativci se při vyslovení pojmu „navazující magisterské studium v oboru Právo“ asi osypou. Byl by to ale správný způsob jak osvěžit a zlepšit náš studijní program, umožnit studentům specializovat se a vyzkoušet si i studium jinde.

Vždy jsem byl spíše skeptický vůči takzvanému boloňského systému, který nakázal transformaci takřka všech vysokoškolských oborů na kombinaci bakalářského (obvykle tříletého) a magisterského (obvykle dvouletého) studia. V českém kontextu zůstaly od „Boloni“ uchráněny — pokud vím — jen obory v oblasti práva a medicíny: tak máme šestiletou medicínu a veterinu ukončené rovnou malým doktorátem, pětiletou magisterskou farmacii nebo pětiletá práva ukončená taktéž magistrem. V tomto textu se zamyslím nad tím, zda by nebylo dobré narušit letité dogma, že právníci musí být vzděláváni jedině v pětiletém bloku.

Současný systém v hrubých rysech obsahuje dva semestry historické a teoretické průpravy, následně zhruba pět semestrů poměrně intenzivní výuky státnicových předmětů (tedy nejdůležitějších oborů platného práva). Zbylé tři semestry jsou trošku navíc. Je v nich jen velmi málo výuky, navíc vesměs doplňkových předmětů, přičemž ne u všech je zcela jasné, proč jsou vlastně povinné. Byl jsem až překvapen, že studium na naší fakultě v zásadě končí sedmým semestrem. Jistě, pak ještě přichází řada náročných prověrek (klauzury, diplomová práce a státnice), ale rozsah výuky rapidně klesá.
Stihlo by se to. Úplně v pohodě!

Častým argumentem proti rozdělení studia na bakalářské a magisterské přitom je, že „se to nedá stihnout“. Z výše uvedeného mám ale spíše dojem, že v dnešním systému se ve velké míře plýtvá časem, respektive že pětileté studium není plně využito k opravdu poctivé přípravě na naše povolání. Pokud má bakalářské studium šest semestrů, tak by se do něj — už při nynějším nevelkém rozsahu výuky (zdaleka ne všechny předměty mají semináře každý týden) bez potíží vešla výuka všech klíčových předmětů, a to nejen těch státnicových, ale i řady „doplňkových“, jako je právo EU, mezinárodní, pracovní nebo finanční právo. Jistě, asi by bylo třeba omezit výuku historických předmětů na první semestr, ale i přes jejich určitý přínos si myslím, že žijeme ve 21. století a daleko lepší průpravu na reálné právnické fungování by měl intenzivní kurz evropského práva a právnické metodologie než memorování středověkých zákoníků a studium všech zákrutů práva římského (asi nejlépe si z jeho výuky pamatuji propouštění otroků na svobodu, v dnešní době látku zcela stěžejní). Proto si myslím, že výše zmíněný argument při konfrontaci s reálnou podobou našeho studijního programu neobstojí. Stihlo by se to, naprosto bez problémů.

A po bakaláři — opravdová specializace

Jednu věc je ale třeba zdůraznit. Rozhodně si nemyslím, že by tento tříletý právnický bakalář měl být vstupenkou do právnických profesí. To ani náhodou! Po absolvování základních kurzů platného práva (plus ideálně metodologické a historické průpravy, byť jen v délce jednoho semestru) by si studenti mohli vybrat některou z dvouletých magisterských specializací. Namátkou bych si dovedl představit třeba tyto specializace: právní teorie a historie, občanské právo (včetně autorského práva), ekonomické právo (tedy obchodní a finanční právo a právo mezinárodního obchodu), trestní právo, veřejné právo, a konečně mezinárodní a evropské právo (což by mohl být program vyučovaný v angličtině, atraktivní i pro zahraniční studenty).

První velkou výhodou tohoto systému by byla možnost opravdové specializace v rámci výše nastíněných oborově zaměřených „magistrů“. Některé předměty by v rámci nich byly povinné, ale stěžejní část by měla záviset na opravdu široké nabídce povinně volitelných předmětů, kdy by si studenti v rámci  specializací vybírali, co je konkrétně zajímá a čemu by se chtěli v budoucnu věnovat.

Pětiletý magistr znemožňuje cestování

Celé to zní jako utopická hudba budoucnosti — kterou v českém kontextu bohužel zatím zůstává. To je ale velká škoda, protože takový systém funguje na řadě zahraničních právnických fakult, kterým se díky němu daří lákat i mnoho studentů ze zahraničí. Bakalářské programy jsou obvykle zaměřené na národní právo, ale magisterské obory bývají často z velké části vyučovány anglicky a spíše se věnují mezinárodním a především evropským přesahům. A díky tomu je možné vystudovat „bakaláře“ na vysoké škole ve své domovině, na „magistra“ přejít do země jiné a pak si ještě přidat jednoletý program LL.M. na některé další univerzitě. To vše za pouhých šest let, přitom člověk za tu dobu stihne nasát atmosféru tří univerzit klidně ve třech různých zemích. A tento počet lze ještě navýšit díky skutečnosti, že v obou částech studia jde vyjet v rámci programu Erasmus či mezifakultních a meziuniverzitních výměn. Ale nemuselo by se chodit tak daleko. Třeba by jen v Brně měli lepší některý z navazujících programů a člověk by si mohl „bakaláře“ odchodit v rodné Praze a za specializací by dva roky dojížděl na Moravu, nebo naopak. Proč ne?

Současný systém totiž podstatným způsobem podvazuje mobilitu českých studentů. Některé evropské univerzity (např. Helsinky či Lucemburk) umožňují navazující magisterské studium i lidem, kteří nasbírali 180 kreditů na své domovské univerzitě, byť ještě neobdrželi titul. Je to ale jen malá náplast pro nemnoho lidí, obvyklé to není. Nemyslím, že je potřeba zde hluboce argumentovat ve prospěch studentské (i učitelské) mobility — ona zkrátka obrovským způsobem rozšiřuje obzory.

Suma sumárum, současný pětiletý „magistr“ na naší fakultě působí jako reziduum dob dávno minulých. Jen polovina z něj by se dala označit za opravdové vysokoškolské právnické studium a jeho rigidita velmi nepříznivě ovlivňuje studentskou mobilitu. Blíží se další období pro akreditace a naše fakulta by mohla — a možná i měla — zkusit vymyslet alternativu dnešnímu modelu. Hovoříme totiž o období kolem roku 2020, kdy už náš současný systém opravdu nebude konkurenceschopný.

ZANECHAT ODPOVĚĎ