doc. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, E.MA., Ph.D.

0
409

Veronika Bílková je docentkou na Katedře mezinárodního práva a koordinátorkou Centra mezinárodního práva Ústavu mezinárodních vztahů, kde je též výzkumnou pracovnicí. Kromě toho od roku 2010 působí jako členka Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise). V minulosti absolvovala výzkumný pobyt na University of Cambridge, kde se zabývala válečnými represáliemi.

Jak byste popsala svou pracovní dráhu?

Vystudovala jsem práva a dále politologii a francouzštinu na Filozofické fakultě. Původně jsem očekávala, že se budu ubírat spíše cestou té druhé fakulty, ať už politologie nebo lingvistiky, ale v posledním ročníku studia na Právnické fakultě jsem narazila na mezinárodní právo. Stalo se tak prostřednictvím jedné frankofonní soutěže, která se týkala Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Úmluva sama o sobě i mezinárodní právo jako takové mě zaujaly natolik, že jsem se rozhodla, že budu ubírat cestou mezinárodního práva a budu se věnovat jemu, protože naplnilo všechno to, co jsem do té doby hledala, aniž bych to věděla.

Nevydala jsem se rovnou akademickou cestou.

Nevydala jsem se rovnou akademickou cestou. Nejprve jsem krátkou dobu působila ve státní správě na Ministerstvu obrany ČR, což pro mě byla velice užitečná zkušenost. Pak jsem dostala paralelní nabídku jednak na Právnickou fakultu jako interní doktorandka a jednak půl úvazek na Ústavu mezinárodních vztahů. Kombinace akademické půdy a výzkumného ústavu pro mě byla natolik zajímavá, že jsem neváhala a vydala se touto cestou a vlastně se toho do dneška držím.

O čem jste psala svou dizertační a habilitační práci, čím se zabýváte v akademii?

Moje obecné téma je mezinárodní právo veřejné. V českém prostředí se nelze příliš specializovat, protože je nás málo a musíme pokrývat problematiku jako celek. Navzdory tomu máme každý oblasti, které jsou nám bližší. Pro mě je to právo lidských práv, mezinárodní humanitární právo, částečně mezinárodní trestní právo, použití síly a boj proti terorismu. To jsou témata, která dělám jak tady, tak na ústavu mezinárodních vztahů.

Má dizertace byla z oblasti mezinárodního humanitárního práva a navazovala jsem v ní na svou diplomovou práci. Konkrétně byla věnována právnímu režimu, který se aplikuje za vnitrostátních ozbrojených konfliktů. Habilitaci jsem věnovala lidským právům a boji proti terorismu.

 Jak byste popsala práci v akademii?

Záleží, zda to bereme deskriptivně nebo normativně, tedy v čem práce v akademii spočívá, nebo v čem by spočívat měla. Reálně práce akademičky spočívá částečně ve výuce, částečně ve výzkumu a částečně je to administrativa. Naštěstí v českém prostředí je té administrativy, oproti zahraničí, relativně málo. Jsou zde tedy dva hlavní pilíře – výuka a výzkum, které by se ideálně měly doplňovat. Jak by to mělo vypadat konkrétně, to je na uvážení každé instituce i společnosti, co od univerzit očekává. Mně se zdá ideální ten model, ve kterém každá instituce dělá jak výuku, tak výzkum. Osobně si nedokážu představit, že by nějaká univerzita dělala jen výzkum a neučila, a současně si nedokážu představit, že by někdo byl schopen kvalitně učit, aniž by dělal výzkum. Je tedy třeba zachovat oba pilíře, ale rozrůznit to v rámci jednotlivých institucí. Někdo je nadanější jako učitel, někdo je nadanější jako výzkumník, někdo v sobě propojuje oba tyto prvky.

Moje první doporučení by tak směřovalo k onomu systému, který v současné době nefunguje dobře.

Co vnímáte jako výhody a příp. nevýhody práce v akademickém prostředí?

 Z mého pohledu je výhodou akademického prostředí především větší svoboda. Člověk si více určuje, co a v jakých mantinelech chce a může dělat. Ve státní správě jsou určité limity. Když budete pracovat pro nevládní organizaci, je to podobné, protože ta organizace se pohybuje v rámci nastavených mantinelů a člověk je musí přijmout. To není kritika, tak to je a musí být. V advokacii zase určuje práci klient, a je tam tudíž menší prostor pro osobní iniciativu. Co se týče nevýhod, tak když si odmyslím čistě materiální stánku, která pochopitelně, zvláště ve srovnání se soukromým sektorem, je omezenější, pak jako nevýhodu vnímám momentální společenské postavení akademiků v České republice. To je zvláště navázáno na dnešní dobu, kdy jsou akademici často spojováni s onou tzv. pražskou kavárnou a nejsou považováni za někoho, kdo by měl a mohl přispívat ke společenské debatě, což si myslím, že je chybné. Ale samozřejmě je to i výzva pro nás akademiky, abychom se více angažovali ve veřejné debatě.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Pokud zůstanu v pracovní oblasti, pak věc, která mě napadne jako první, je pozitivní zpětná vazba. Myslím, že absence pozitivní zpětné vazby nebo vlastně jakékoliv zpětné vazby je dlouhodobě problém akademického prostředí. To se týká jak výzkumu, tak výuky. My učíme, proběhnou zkoušky a tím naše vazba na studenty končí. Nevíme, jestli pro ně to, co jsme je naučili, bylo užitečné. V tomhle ohledu vítám, když si někdo dá práci a vyplní anketu nejen tak, že zaškrtne čísla, ale napíše také slovní hodnocení, bez ohledu na to, jestli to slovní hodnocení je pozitivní nebo kritické. Samozřejmě pozitivní potěší o něco více, ale i to kritické beru v úvahu, protože si vážím toho, že daný člověk se zamyslel nad tím, jak vedu semináře, a dal si čas poskytnout mi zpětnou vazbu.

Co mě potěšilo z jiné oblasti, a čeho si dlouhodobě cením, je, že jsem byla v roce 2010 za ČR jmenována do takzvané Benátské komise, tedy Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva Rady Evropy, kde od té doby působím. Jsem tam společně s kolegyní, které si velice vážím, dr. Kateřinou Šimáčkovou původně z Nejvyššího správního, nyní z Ústavního soudu. Působení v Benátské komisi mi umožnilo podívat se na mezinárodní právo z trošku jiného úhlu pohledu. Na fakultě se zaměřujeme převážně na teoretickou stránku a v Benátské komisi se naopak věnuji mezinárodnímu právu po praktické stránce. Přicházím do kontaktu s konkrétními zákony, konkrétními lidmi, kteří ty zákony píší v různých státech, a to je pro mě hodně užitečné. Myslím si, že mě to obohatilo jako člověka i jako vyučující. Díky této zkušenosti můžu studentům předat více, protože mám přímou zkušenost např. z vyjednávání.

Člověk, který do akademie jde, by to měl činit s tím, že chce dělat výzkum a vědu a ne že to bude „vedlejšák“, což tak v současné době hojně funguje.

Máte nějaké doporučení pro uchazečky o doktorské studium, příp. pro studentky, které v současné době o doktorátu neuvažují?

To je hodně těžká otázka. Protože pochopitelně to, nad čím lidé uvažují nebo neuvažují, je z velké části dáno systémem a jeho nastavením. Moje první doporučení by tak směřovalo k onomu systému, který v současné době nefunguje dobře. Měl by být nastaven tak, aby preferoval kvalitu před kvantitou. To znamená, že doktorandů by mělo být méně, měli by být lépe placeni, ale současně by se od nich mělo více očekávat, což se bohužel neděje. V současné době se sází na kvantitu. Tedy doktorandů je hodně, nic moc se od nich neočekává a oni také nic moc neočekávají. Změnit systém by tedy byla první věc.

Pokud jde o konkrétní zájemce: Akademická půda je pro ty, kteří se opravdu chtějí věnovat výzkumu v kombinaci s výukou. Pro ty, kteří chtějí samostatnost a mají zájem se celý život vzdělávat a posunovat dále. Také pro ty, kteří chtějí ovlivňovat další generace, což může znít trochu pateticky, ale myslím si, že je to důležitý aspekt, protože prostřednictvím výuky člověk vlastně ovlivňují i budoucnost této země.

Člověk, který do akademie jde, by to měl činit s tím, že chce dělat výzkum a vědu a ne že to bude „vedlejšák“, což tak v současné době hojně funguje. Je tedy třeba brát to tak, že pokud se vydám touto cestou, musí to být podstatná část mého času a musím s tím opravdu spojovat svoji budoucnost. Dělat to na zkoušku může být zajímavé, ale dlouhodobě to podle mě není udržitelné.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ