doc. PhDr. Marta Chromá Ph.D.

0
310

Marta Chromá působí jako vedoucí katedry jazyků Právnické fakulty Univerzity Karlovy a zastává post proděkanky pro přijímací řízení a informační technologie. Vystudovala obor tlumočnictví-překladatelství (angličtina-ruština) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde později obdržela titul PhDr. Doktorské studium absolvovala na katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde také byla v lednu 2016 v tomto oboru jmenována docentkou.

Jak byste popsala svou pracovní dráhu?

Ještě než jsem měla děti, vyzkoušela jsem si tlumočení na volné noze a bylo mi jasné, že tohle není cesta, kterou bych se chtěla vydat. Zároveň jsem chtěla dělat něco, co lze dělat při dětech, a tak jsem se poohlížela po výuce a naskytla se příležitost přijít sem a vyučovat právnickou ruštinu. To bylo ještě před změnou režimu, kdy byla výuka angličtiny velmi specifická a místa angličtinářů byla obsazená.

Čím konkrétně se ve své práci zabýváte?

Zabývám se třemi oblastmi. Jednak je to výuka právnické angličtiny, která byla dříve primární a teď už je spíše kontextem toho všeho, co dělám. Další oblastí je právní lingvistika, to znamená zkoumání jazyka v právu, a právní překladová lexikografie, což je vlastně psaní slovníků. Třetí oblastí je pak překladatelství, při kterém přicházím do kontaktu s oběma skupinami lidí, kteří s právním jazykem pracují, tedy právníky a překladateli. Mou snahou je mimo jiné minimalizovat konflikty mezi nimi, jež mohou při překládání právních textů vznikat. Snažím se překladatele naučit vnímat právní text a převést jej do jazyka jiného právního systému.  Zároveň se snažím, aby si právníci uvědomili, že jakýkoliv text, který produkují, bude předmětem interpretace. A pokud ten text nebude jasný a jednoduchý a jednoznačně interpretovatelný, tak ani při tom překladu do jiného jazyka nemohou očekávat skvělý překladatelský výsledek.

Mě k těmhle funkcím nikdy žádná subjektivní ctižádostivost nevedla.

V současné době stojíte ve vedení katedry jazyků, a jakožto proděkanka jste jednou z nejvýše postavených žen fakulty. Co vás k těmto funkcím dovedlo?

Mě k těmhle funkcím nikdy žádná subjektivní ctižádostivost nevedla. V roce 1989, když jsem se stala vedoucí katedry jazyků, jsem měla na starosti dva dědečky a dvě děti a asi poslední, co bych chtěla, bylo mít práci navíc. Tehdejší vedoucí katedry odjela do zahraničí, já jsem byla touto funkcí pověřena a ta vedoucí se pak už na fakultu nevrátila. Nutno podotknout, že na katedře jazyků byli vždy lidé, kteří byli velmi kooperativní, věděli, co chtějí, a nepanovaly tam vnitřní půtky, jako jsou na různých jiných katedrách.

Nejen jako vedoucí katedry se snažím pracovat víc než ostatní. Věřím, že to ostatní motivuje. V okamžiku, kdy tady budu sedět a jen rozkazovat, tak to nejspíše nebude fungovat. Tenhle přístup má pak samozřejmě pozitivní efekt i na moji odbornou práci. Smysl své činnosti vidím, když se udělá slovník nebo učebnice, které někomu slouží.  Mým cílem není psát nějaké články, které jsou v knihovně. Pro mě nemá smysl honit se za body v RIVu (rejstřík informací o výsledcích – systém, ve kterém akademičtí pracovníci sbírají body za svou badatelskou činnost). I když pokud dělám práci, kterou považuji za smysluplnou a jako smysluplnou ji hodnotí i ostatní, pak to třeba i v tom RIVu je a vede to k dostatečnému počtu publikací pro postup v akademické kariéře. O habilitačních a profesorských řízeních si myslím svoje – přece jen mám možnost dění sledovat skoro třicet let. Docentura tedy rozhodně nebyla na mém seznamu nesplněných životních úkolů. Pro mě má smysl dělat něco, co někomu pomáhá třeba v práci, a fungující rodina. A jestli to má tyhle vedlejší efekty, jako je docentura, to už je jiná věc.

Pro mě má smysl dělat něco, co někomu pomáhá třeba v práci, a fungující rodina. A jestli to má tyhle vedlejší efekty, jako je docentura, to už je jiná věc.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Slovo úspěch je taková hodně mužská kategorie.

Co vám tedy udělalo radost?

Mně vždycky udělá radost, když si studenti zpětně uvědomí, že základ, který jsme jim v angličtině dali, je pro jejich práci užitečný. Podobně pro mě má smysl, když mi někdo z praxe řekne, že bez našeho slovníku není schopen překládat. To je strašně příjemné a člověka to posiluje a motivuje pokračovat.

Stejně tak když někdo konstatuje, že se věci na fakultě pohnuly kupředu. I když to někdy stojí naprosto neskutečnou energii a nervy. Někteří lidé na fakultě mají tendenci pořád o něčem dokola diskutovat, ale ne už věci dokončovat. Já jsem spíš člověk, který stojí vzadu, pracuje a nemluví o tom. V poslední době jsem třeba stála u zřízení místnosti pro kojící matky. Ono se o tom mluvilo, ale nikdo už ten poslední krok neudělal.

Jak byste popsala práci v akademii?

Bavíme-li se o práci se studenty, je třeba si uvědomit, že člověk pracuje s už vlastně dospělými lidmi, u kterých nařizování čehokoliv nefunguje. Vysokoškolský učitel v dnešní informační společnosti je vlastně navigátor světem informací a dat, a pokud ta navigace dává nějaký smysl, tak si studenti mnohé odnesou.

Všechny parametry jsou nastaveny tak, že jsou poměrně obtížně splnitelné pro lidi, kteří pečují o děti.

Jak hodnotíte možnost skloubit akademickou kariéru s rodinou?

Akademické prostředí jako takové je velmi mužsky orientovaný systém existence. Ať už se bavíme o zacházení na katedrách nebo o systémech akademického postupu, jakými jsou habilitační a profesorská řízení. Všechny parametry jsou nastaveny tak, že jsou poměrně obtížně splnitelné pro lidi, kteří pečují o děti. To v kontextu naší společnosti znamená primárně překážku pro ženy. Tímto systémem projdou ženy, které se tomu uzpůsobí, např. odloží rozhodnutí mít děti, s čímž já úplně nesouhlasím. Kariéra v akademické sféře vám může dopomoci k jakési pozici ve společnosti, ale je třeba mít na paměti, že tahle společnost s dětmi tak úplně nepočítá.

Skloubit se to tedy dá, ostatně já sama jsem na začátku měla nejenom dvě děti, ale i dva dědečky, o které jsem pečovala. Na druhou stranu ten kariérní postup je pomalejší. Dostát kvalitám odborné práce, takové, která by vyhověla těm mužským parametrům skvělého badatelského počinu, je hodně obtížné. Pak je otázka, kolik času žena chce a může bádání věnovat. Samozřejmě jsou výjimky a jsou prarodiče, kteří pomáhají, ale pokud je to skutečně jenom na té ženě, je to hodně pomalé.

Máte nějaké doporučení pro uchazečky o doktorské studium, příp. pro studentky, které v současné době o doktorátu neuvažují?

Práce na veřejných vysokých školách je pro ty, kteří touží po práci ve svobodném prostředí, s mladými lidmi, a pro ty, kteří na sobě chtějí neustále pracovat. Pokud žena přemýšlí o svém oboru víc než její vrstevníci a je odhodlaná na tom dál pracovat, aby z toho vzešel nějaký badatelský výstup, tak to určitě význam má. Ostatně i pro ty děti doma je to, že si maminka udržuje provozuschopný mozek, obrovskou výhodou.

ZANECHAT ODPOVĚĎ