JUDr. Věra Honusková, Ph.D.

0
399

Věra Honusková je odbornou asistentkou na Katedře mezinárodní práva, kde se zaměřuje na azylové, uprchlické a migrační právo (mezinárodní, evropské i vnitrostátní). V minulosti působila mimo jiné jako právnička v Lize lidských práv, v Organizaci pro pomoc uprchlíkům či v advokátní kanceláři Veverka-Kohoutová.

Jak byste popsala svou pracovní dráhu?

Ještě při škole jsem začala pracovat v advokacii, přičemž jsem usoudila, že je to sice zajímavé a vlastně mě to i baví, ale že nevím, jestli je to moje dráha. Asi až do páťáku jsem ani nevěděla, jestli chci vůbec dělat právo. Pak jsem náhodou narazila na předmět, který běží do dneška, na takzvanou azylovou právní kliniku. V nevládní organizaci, kde jsem byla na stáži, mi nabídli místo, a zůstala jsem tam dalších pět let. Tahle práce mi přišla jako zajímavá možnost, jak uvádět právo v život u konkrétních lidí. Dělala jsem tedy v nevládní organizaci s uprchlíky a cizinci, a pak jsem byla ještě rok v jiné nevládní organizaci, kde jsem dělala teoretičtější výzkumný projekt o tom, jak cizinci vnímají cizineckou policii, a o jejich vzájemné interakci. Poté jsem se přesunula na doktorát sem na fakultu. Vrátila jsem se, protože jsem s odstupem času měla pocit, že potřebuju načerpat víc teoretických znalostí. Jejich potřeba a možnost jejich použití mi třeba u teorie práva docházela až po tom, co jsem z fakulty odešla. Až v praxi jsem pořádně objevila otázky spojené s interpretací právních norem. To souvisí i s tím, že mě moc nebaví ohýbat právo ve prospěch té které strany, přijde mi to příliš snadné – na začátku už vím, čeho chci dosáhnout, chci, aby můj klient získal to a to, a jen hledám, jak toho dosáhnout. Mě ale zajímalo spíš to, zda se jde dobrat nějaké aspoň relativně nezaujaté interpretace. I v té neziskové organizaci jsem totiž měla v případě, že jsem někoho občas zastupovala, pocit, že musím zjistit, jestli klient nelže. Měla jsem potřebu hledat nějakou neexistující objektivní pravdu, což ale nemá být role obhájce, že… Tak jsem nějak přirozeně došla k tomu, že se chci vrátit zpět na fakultu a právo zkoumat, ne aplikovat.

Asi až do páťáku jsem ani nevěděla, jestli chci vůbec dělat právo.

Jak byste popsala práci v akademii? Máte nějaké doporučení pro uchazečky o doktorské stipendium, příp. pro studentky, které v současné době o doktorátu neuvažují?

Podle mě je důležité, aby si ten, kdo o doktorátu uvažuje, uměl zorganizovat čas a trošku si ohraničit to, co dělá. Ať už se jedná o time management nebo třeba skloubení rodinného a pracovního života. Doktorát a akademická sféra je náročná tím, že tam máte pořád co dělat. Vaše práce se odehrává ve vaší hlavě 24 hodin denně. Na jednu stranu máte těch několik hodin týdně, kdy učíte, k tomu se ale váže nějaká příprava. Příprava zabere nějakou tu hodinu, kdy sedíte doma s papírem a vymýšlíte, co /ve škole/na semináři/může a nemůže zaznít, jak to zkombinovat, jak zapojit studenty. Leckdy to trvá ještě o něco déle, pokud to chcete dělat nějakou specifickou metodu, třeba nějaké hraní rolí. Tam pak vymýšlíte i podkladový případ, využití rolí tak, aby bylo co nejpřínosnější, směry diskuse, kterými se můžete ubírat… A nad tím taky průběžně přemýšlíte. Nebo třeba čtete noviny a říkáte si „tohle by bylo dobré někam použít“. A musíte si to vystřihnout, nebo si článek uložit v počítači, ideálně tak, abyste to našla za těch pár týdnů, až budete mít seminář, a tak dál. Do toho je zde ten druhý proud, tedy věda. Očekává se, že publikujete, to platí už během doktorátu. To znamená, že o nějakém tématu přemýšlíte, ideálně se tím zaobíráte nějakou dobu a ta doba neskončí tím, že je pět hodin odpoledne. Pak se třeba ve dvanáct v noci vzbudíte a říkáte s:, „Co když je to úplně jinak?“, vstanete, děláte si zápisky, ráno zjistíte, že jsou úplně zcestné, ale ono vám to v té hlavě pořád straší. A takhle je to pořád dokola.

To souvisí i s tím, že mě moc nebaví ohýbat právo ve prospěch té které strany, přijde mi to příliš snadné – na začátku už vím, čeho chci dosáhnout, chci, aby můj klient získal to a to, a jen hledám, jak toho dosáhnout.

A do toho následně vstupuje administrativa. Musíte mít v pořádku věci v ISu, neustále probíhá mailová komunikace, protože když máte studentů 100 nebo 150 a každý druhý nebo třetí napíše, tak je to docela dost emailů. Takže pořád někomu odpovídáte, do toho jezdíte na konference a přednášíte. Máte pořád něco v hlavě, což je pro mě jako člověka s rodinou těžké. Společnost očekává, že ženy jsou těmi, které plní rodičovskou roli v prvních letech dítěte víc, a i to nakonec sama chci ve velké míře dělat, přijde mi, že nechci, aby moje dítě vychovávalo nějaké zařízení nebo chůva. Ale chci zůstat zapojená i v práci, i když třeba ne v takové míře, jako předtím. K tomu všemu se přidává domácnost, a i když nemáte s partnerem role klasicky genderově ukotvené, najednou z toho stejně fakticky vznikne víc té práce pro vás. Jsou to takové ty neohraničené věci, kdy je v domácnosti pořád co dělat a dítě samozřejmě vyžaduje pozornost 24 hodin denně. Ohraničit tohle všechno je strašně náročné. Vaše role se v průběhu dne mění. Od rána, kdy jste tou mámou, která dává snídani a pak veze dítě do školky, pak 3 až 4 hodiny píšete nějaký článek, koncentrujete se na to, pak jste zase mámou, která třeba dělá oběd a předává dítě babičce na hlídání, pak jste lektorkou, která učí, pak se zase stanete tou, která jde nakupovat a stará se o domácnost a vaří, pak vyřizujete v noci maily, přemýšlíte o zítřejším semináři, nebo si dáváte víno s manželem… To skákání mezi rolemi je vážně těžké. Váš den má nakonec zase těch osm až deset pracovních hodin, ale jsou rozstrkané všude možně.

Vaše práce se odehrává ve vaší hlavě 24 hodin denně.

Jak hodnotíte možnost skloubit akademickou kariéru s rodinou a dalšími sférami života (prací mimo akademii, soukromým životem)?

Víte, já mám poměrně vyhraněný názor. Přijde mi důležité, aby ta možnost skloubení existovala. Myslím tím možnost skutečného skloubení, ne to, že má rodič – často žena – možnost jít do práce, ale reálně ji nemá, protože nejsou jesle, školky, je společností vnímána jako divná, protože nepracuje na 150 % a tak dál. Žen se ptáme, kdo se jim stará o děti, kdo se takto ptá mužů… S těmito otázkami v hlavě jsem kdysi dávno spoluzakládala Fórum 50 %, což je nezisková organizace, která podporuje vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích. Politika je klíčová k utváření pole, v němž se pohybujete, a přijde mi, že málo vnímá potřeby rodiny a dětí. Jak ty praktické, tak i různorodost toho, jak rodina vypadá. Musím ale říct, že jsem o tom jako mladá vlastně nikdy nepřemýšlela. Vyrůstala jsem ještě za komunismu a prvních pár let svého dospělého života jsem prožila v tom, že přece mám to gymnázium, pak půjdu na vysokou školu, pak se vdám, pak budu mít dítě, pak budu chvíli doma, pak budu někde pracovat a nijak jsem neuvažovala o tom, že by to mohlo být jinak, nebo že by mě tenhle plán nemusel naplňovat.

Každopádně ale s rodinou nejste tak konkurenceschopná.

Myslím si, že pokud chce žena doma zůstat tři nebo čtyři roky, což u nás umožňuje právo, je to samozřejmě super. Ovšem pokud to člověk opravdu chce, když nechce, neměl by být nucen. Myslím si, že je zároveň ale strašně důležité, aby mohly existovat i jiné formy, které by byly společensky stejně přijatelné, kupříkladu že žena bude moci jít do práce od půl roku nebo roku dítěte. Já jsem měla ten velký luxus, že mi akademická sféra umožnila jít do práce tak, jak jsem potřebovala, takže již po roce jsem měla půl-úvazek. Pro mě je velmi pozitivní, že mám šéfa, který tohle umožnil. Ve chvíli, kdy jsem přišla, že bych se ráda vrátila, se mnou probral, jaké jsou možnosti a já šla na půl-úvazek, což je vlastně ideální. Máte šanci skloubit práci i péči o dítě. Pak, jakmile to bylo možné, jsem mohla jít na celý úvazek. Tohle v jiné práci taky nemáte. Nicméně kdybych měla jiného šéfa, který si bude myslet, že žena má být do tří let doma, tak prostě nemám šanci. Dokud společnost nebude umět vybalancovat tu různorodost, dokud na vás budou koukat divně, že jste už v práci, a přitom máte doma roční dítě, budou tyhle volby těžké. Ale dneska to je holt takhle, zítra to bude jinak. Viděla jsem i opačné přístupy, v Belgii máte jen několik měsíců, a pak jdete do práce a společnost to bere jako „tu správnou“ normu. Tam bych byla zvláštní se svým rokem doma. Myslím, že by bylo prostě jen fajn, kdybychom uměli respektovat to, že různí lidé cítí věci různě. Každopádně ale s rodinou nejste tak konkurenceschopná. Nenapíšete tolik článků, nebudete moci jezdit tolik na konference, ale to už je každého volba. Já jsem si zvolila tu cestu, že chci mít dítě a nevnímám to jako handicap. Problémem nemalé části naší společnosti je spíš to, že má pocit, že musíme pracovat na 150 %.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ