Lidé, bděte!

0
85

Zřejmě každý zažil ten pocit, že se něčeho bojí, ale nedokáže přesně pojmenovat čeho. Probudí se a uvědomí si, že je něco špatně. Přečte si noviny, poslechne zprávy, shlédne několik rozhovorů a najednou mu to dojde. Zjistí, že důvod, proč nelze původce strachu pojmenovat, není ten, že by žádný neexistoval, ale ten, že je velmi nenápadný a tichý.
Je mi teprve 20 let a mám strach. Ale nemám strach z toho, že nedostuduji vysokou školu, že nebudu vydělávat dost peněz či prošvihnu nový film v kině. Mám strach, že skončí podoba demokracie vycházející z odkazu roku 1989. Možná si někdo řekne, že mé obavy jsou zbytečné, možná až paranoidní. Dříve se vše měnilo radikálně a velmi výrazně, nešlo nereagovat. Ale v posledních pár měsících se objevují nenápadné nuance, které všechny doposud sdílené hodnoty postupně přetvářejí do úplně jiného konceptu.
Většina českých občanů se bouří, kdykoliv se pronesou věty zahrnující slova uprchlík, inkluze nebo Evropská unie. Jenže proč? Z nepodloženého strachu, který šíří média? Z výroků našeho prezidenta? Ze zmanipulovaných čísel? Ano, to je přesně ono. Nevěřte všemu, co se píše — neplatí, že když je to ,,černé na bílém“, je to podložená a pravdivá informace. Neplatí, že prezidenti se chovají slušně, mluví vždycky pravdu a jednají pro dobro národa (natož že se chovají reprezentativně). A rozhodně neplatí – a možná nikdy neplatilo – že se dá účinně bojovat pravdou proti lži. Jakmile přijmete lež za pravdu, skutečná pravda váš názor jen velmi těžko změní. Někdy bychom potřebovali, aby nás z pohovky zvedla mnohem závažnější politická a strategická rozhodnutí než fakt, že do českého školství bude potřeba začlenit zanedbatelné množství dětí s lehkou mentální poruchou.
Neměli bychom být solidárnější? Nechtěli bychom, aby nám někdo pomohl, kdybychom byli v ohrožení života? Nechtěli bychom, aby se naše dítě mohlo vzdělávat? Neměli bychom bojovat proti chování současného prezidenta? Neměli bychom se konečně začít vymezovat vůči činům a názorům, které odporují demokracii a našemu hodnotovému žebříčku? A proč my, studenti, nejsme schopni bojovat za svou budoucnost tak, jak se několikrát v minulosti stalo?
Popíjím kávu v kavárně a přemýšlím. Mám chuť něco změnit a mám chuť to udělat teď hned. Bohužel nemám tak velký literární talent, abych mohla napsat alegorii o stávající situaci po vzoru George Orwella. Chci ale dát jasně najevo, že mi není jedno, co se tu děje. A věřím, že nejsem sama, kdo chce něco dělat. Ještě nikdy se nic nezměnilo posedáváním před televizí.

ZANECHAT ODPOVĚĎ