Mgr. et Mgr. Kateřina Kudrlová

0
77

Kateřina Kudrlová působí jako doktorandka na katedře trestního práva, v současné době je na mateřské dovolené. Kromě práva vystudovala obor sociologie na Fakultě sociálních věd. Zabývá se kyberkriminalitou, a to nejen výzkumně, ale i jako lektorka vzdělávacích kurzů pro mládež.

Jak byste popsala svou pracovní dráhu?

To bude hned na začátku trošku komplikovanější, protože já jsem začala studovat na Fakultě humanitních studií, ne na Právnické fakultě. Vystudovala jsem tam bakaláře, pak jsem pokračovala se studiem sociologie na Fakultě sociálních věd a až v průběhu magisterského studia jsem si řekla, že by bylo fajn přidat něco praktičtěji nebo lukrativněji zaměřeného. Rozhodla jsem se tedy zkusit práva. Ve třetím ročníku na právech mě začalo bavit trestní právo, což se stalo i mojí motivací jít na doktorát. Na trestním právu mě baví především osoba pachatele. Zabývat se tím, proč se nějaký čin stal, proč ho udělal ten, kdo ho udělal a tím způsobem, kterým ho udělal, proč si vybral nějakou oběť a ne nějakou jinou. V tom se prolínají oba moje obory – právo a sociologie.

Nejdříve jsem byla interní doktorandkou, což bylo spojené s učením, ale nyní, vzhledem k mateřství a délce studia, jsem na doktorátu externím. Nicméně pokračuju dále s kriminologií a od nového roku mám spolupracovat s Institutem pro kriminologii a sociální prevenci na kriminologickém výzkumu v oblasti kyberkriminality, takže jsem přesně tam, kde jsem chtěla být.

O čem jste psala dizertaci, čím se zabýváte v akademii?

Zabývám se kyberkriminalitou ve spojení s dětmi. Je to oblast, která je nová, zajímavá, hodně bohatá a hlavně má smysl. Už řadu let spolupracuji s Národním centrem bezpečnějšího internetu, což je neziskovka, která pořádá školení a dělá osvětu v oblasti  kyberkriminality a užívání internetu ze strany dětí a dospívajících. Pracuji pro ně jednak jako lektorka, jednak jako metodička. Vytváříme různé materiály a děláme školení pro učitele, sociální pracovníky a policisty. Tam jsem nasbírala spoustu různých informací a materiálů, které se dají zpracovat.

Také jsem ráda, že se mi podařilo skloubit právo a sociologii. Někdy jsem měla pochybnosti, jestli to půjde.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Dlouho jsem chtěla pracovat pro Institut pro kriminologii a sociální prevenci a být ve výzkumu, takže považuji za úspěch, že se mi to podařilo. To byl směr, kterým jsem se tak trochu ubírala od studia sociologie. Ráda bych dělala výzkum spíš kvalitativní, ale pokud bych se chtěla uživit sociologií, musela bych dělat výzkum kvantitativní – průzkumy trhu a podobně. Také jsem ráda, že se mi podařilo skloubit právo a sociologii. Někdy jsem měla pochybnosti, jestli to půjde.

Z těch dílčích úspěchů bych vyzdvihla pozitivní reakce na publikované materiály. Těší mě, když vidím, že z toho někdo čerpá. Nebo když mi po školeních chodí emaily, že se jim to líbilo a že shání další informace.

Jak říká Cimrman, studentovi zůstane v paměti 10 % z toho, co si přečte. Je třeba najít těch 10 %, které mu mají zůstat v paměti, aby to nebyla nějaká hloupost, ale to podstatné.

Jak byste popsala práci v akademii?

Hodně načítání, hodně přípravy. Záleží na tom, co učíte a jakou formou to pojímáte. Můžete mít semináře připravené na bázi diskuse, což je úplně jiná forma, než když se rozhodnete do studentů nalít co nejvíc informací. Jak říká Cimrman, studentovi zůstane v paměti 10 % z toho, co si přečte. Je třeba najít těch 10 %, které mu mají zůstat v paměti, aby to nebyla nějaká hloupost, ale to podstatné.

Záleží na tom, jak moc jste schopná komunikovat s posluchači. Někdo to má přirozeně dané, že zkrátka nemá problém se před lidi postavit a nějak s nimi komunikovat, u někoho je to těžší. Zároveň záleží, jaké téma učíte, jestli je to něco abstraktního nebo konkrétního. Podle mě je ideální směřovat to spíš na vlastní praktické poznatky a zkušenosti. Ve chvíli, kdy tam máte vlastní zkušenosti, tak příprava na hodiny jako takové zabere výrazně méně času, než ve chvíli, kdy informace sbíráte kolem. Je důležité držet krok s aktuálními trendy, vyhledávat novinky, k těm se nějakým způsobem vyjadřovat.

Je důležité držet krok s aktuálními trendy, vyhledávat novinky, k těm se nějakým způsobem vyjadřovat.

Jsou tam oblasti, které vám jsou bližší a jiné zase vzdálenější. Přiměřeně tomu odpovídá délka přípravy. Budoucím interním doktorandům bych vzkázala, že především první rok bude vyžadovat velmi dlouhou přípravu na každý ze seminářů. I když samozřejmě záleží na postoji každého pedagoga. Někteří jsou střelci, jdou a dají to prakticky bez přípravy, jiní se raději připraví důkladně. V každém případě vždy přijde nějaký dotaz, na který člověk nezná odpověď. S tím se v začátcích potýkají všichni.

Druhou částí práce v akademii je věda, u doktorandů práce na dizertaci. Záleží na tom, kolik tomu můžete nebo chcete věnovat času. Samozřejmě čím víc, tím lépe, ale těžko se to kloubí třeba s náročným zaměstnáním. Obvykle to vede k tomu, že dizertace stojí a jediná možnost, jak napsat dizertaci nebo pokročit v dizertaci, je vzít si na dva týdny nebo měsíc dovolenou, aby člověk aspoň něco udělal.  Chvíli vám trvá, než se začnete soustředit, než z každodenního uvažování, běžného koloritu přeskočíte do vědecké sféry. Je to hodně o tom načítání, není to o tom, abyste tam popsala své zkušenosti z advokacie. Máte se abstraktně zamyslet nad nějakým tématem,  probrat ho na té teoretické úrovni dostatečně do hloubky a to chce teoretické zázemí, takže čas na čtivo.

Ve chvíli, kdy má někdo stres z toho, že by měl mluvit před lidmi, neumí rychle reagovat, bojí se reagovat na dotazy, tak tam by byl interní doktorát spojen se spoustou úplně zbytečného stresu.

Máte nějaké doporučení pro uchazečky o doktorské studium, příp. pro studentky, které v současné době o doktorátu neuvažují?

Velmi záleží na tom, jestli se člověk hlásí na interní nebo externí doktorát. Interní doktorát zabere poměrně hodně času a úměrně tomu méně času zbývá na to vlastní studium a psaní dizertace, což je nepochybně nevýhoda. Na druhou stranu jako interní doktorand máte stipendium, můžete si dovolit nepracovat na plný úvazek jinde. Pokud nejste nějak zvlášť náročná, stačí si přivydělávat. Ve chvíli, kdy začnete učit, můžete dělat to, co vás baví a zároveň si rozšiřovat obzory, což byste jinak až tak nedělali. Rozhodně záleží na tom, jestli dotyčného baví nebo nebaví učit. Ve chvíli, kdy má někdo stres z toho, že by měl mluvit před lidmi, neumí rychle reagovat, bojí se reagovat na dotazy, tak tam by byl interní doktorát spojen se spoustou úplně zbytečného stresu. Ale u externího doktorátu bych vůbec neměla pochybnosti, tam stačí, že člověka baví uvažovat o věcech na teoretické úrovni. Naopak pokud to někoho nebaví, tak ten titul nestojí za to úsilí, které je nutné vynaložit na psaní dizertace a doktorandské zkoušky. Ve chvíli, kdy začnete pracovat na plný úvazek jinde, tak už se mnohem hůř hledá čas něco psát. Proto bych varovala všechny před tím jít na rok dva pracovat a vrátit se na doktorát později. Za tu dobu si člověk odvykne akademický práci, takže se do toho strašně těžko vrací. Klobouk dolů před těmi, kterým se to podařilo, ale myslím, že jich není až tak mnoho, protože to chce extrémní sebekázeň, aby se k tomu člověk přesvědčil.

ZANECHAT ODPOVĚĎ