Mgr. Marie Zámečníková

0
159

Marie Zámečníková je externí doktorandkou katedry ústavního práva. Díky svému zájmu o němčinu a právo v německy mluvících zemích stála při vzniku studentského spolku Prager Deutscher Klub. Absolvovala půlroční Erasmus v Salzburku, stáž v rakouském parlamentu a pětiměsíční stáž v Bundestagu. Obdržela z rukou rektora cenu prof. JUDr. Karla Engliše pro nejlepší absolventy společenskovědních oborů. Nyní působí jako koncipientka v advokátní kanceláři Giese & Partner, s.r.o.

Jak byste popsala svou pracovní dráhu?

Ke své současné pozici koncipientky jsem se dostala přes fakultní Prager Deutscher Klub, který jsme tenkrát zakládali. To, že dělám zároveň doktorát, mají na svědomí výjezdní semináře z ústavního práva, na které jsem začala jezdit ve druhém ročníku na popud doktora Antoše. V rámci psaní příspěvků na výjezdní semináře se začala profilovat moje dráha, tedy zaměření na legislativní proces. Nejdříve ve formě diplomky a posléze dizertace. Vybrala jsem si katedru ústavního práva s tím, že mi práci povede docent Kysela. Na katedru teorie práva nebo politologie a sociologie jsem si nepřišla jako dost fundovaná teoretička.

Úvaha byla, že v praxi se naučím právní dovednosti, které má mít dobrý advokát, a škola mě bude držet v teoretizující rovině a neusnu tak snad na vavřínech.

To, že jsem nešla na interní doktorát, bylo ovlivněno tím, že jsem se po těch letech, kdy mě podporovali rodiče, chtěla postavit na vlastní nohy. Do toho přišla nabídka práce v německé kanceláři, což mě velmi zajímalo. Na druhou stranu jsem nechtěla jen tak udělat tlustou čáru za celým pětiletým studiem. Tím, že jsem během magisterského studia poměrně aktivně psala, účastnila se mnoha výjezdních seminářů, dělala SVOČky, byla v akademickém senátu, cítila jsem se s fakultou v dobrém smyslu úzce spjata a měla jsem pocit, že ji nemůžu jen tak bez dalšího opustit. Věděla jsem, že v práci nebude široký prostor věnovat se veřejnému právu, které mě vždycky zajímalo, tak mi přišlo logické doplnit si praxi advokátní koncipientky zaměřenou především na soukromé právo studiem ústavního práva v rámci doktorského studia. Úvaha byla, že v praxi se naučím právní dovednosti, které má mít dobrý advokát, a škola mě bude držet v teoretizující rovině a neusnu tak snad na vavřínech.

Na rozdíl od většiny studentů jsem v advokacii nepracovala během studia, takže můj nástup na místo koncipientky byl z velké části motivován zvědavostí a chutí zkusit něco nového. Zvažovala jsem víc možností, původně jsem tíhla spíše k soudnictví nebo veřejné správě. Nicméně když se tato možnost v podstatě sama nabídla, řekla jsem si, že to zkusím, a když to nebude „to pravé ořechové“, můžu se kdykoliv k plánu působit v jiných právních oblastech vrátit. Ale ono mě to chytlo a práce mě od začátku velmi bavila. Snažím se tak zůstat na obou březích, oba mě zajímají a zatím nemám chuť ani z jednoho vystoupit.

O čem jste psala dizertaci, čím se zabýváte v akademii?

Tématem mojí dizertace jsou vady zákonodárného procesu a zákonodárství vůbec. To znamená vymezení na první pohled velmi jednoduchých otázek, jaké právo chceme, jak právo tvoříme a jak bychom ho tvořit měli. Velmi zjednodušeně řečeno tedy zkoumám, jaké vady legislativní proces vykazuje, co ho trápí a jak to zlepšit, to vše také z komparačního hlediska ve vztahu k německy mluvícím zemím.

Snažím se tak zůstat na obou březích, oba mě zajímají a zatím nemám chuť ani z jednoho vystoupit.

Jak byste popsala práci v akademii? Co vnímáte jako výhody a příp. nevýhody práce v akademickém prostředí?

Akademická práce spočívá hlavně ve čtení. Takže člověk musí číst, číst a zase číst, zajímat se průběžně o své téma a ve výsledku o něm pak samozřejmě psát, psát a zase jenom psát. Výhodou bezesporu je, že člověk si tak rozšiřuje vlastní obzory, získá snad i větší záběr a lepší schopnost porozumění textu. Upřímně to také pomáhá se z té práce nezbláznit. Je to taková vedlejší činnost, která motivuje věnovat se i oblastem, s nimiž člověk v běžném pracovním procesu nepřijde do styku. Na druhou stranu to samozřejmě člověka dosti stresuje, neboť se snaží zvládnout vše a může se přihodit, že nakonec nestíhá nic. Ale upřímně řečeno, takový je život. Holt pak prostě nezbývá příliš volného času. Pokud zrovna pracujete na dizertaci, přijdete večer z práce, pracujete a píšete samozřejmě i o víkendech. V hlavně tak máte neustále takový budík, který vždy připomene, že byste se zrovna neměla věnovat nějakému vaření, ale sednout a makat.

Pokud zrovna pracujete na dizertaci, přijdete večer z práce, pracujete a píšete samozřejmě i o víkendech.

Jak hodnotíte možnost skloubit akademickou kariéru s rodinou a dalšími sférami života (prací mimo akademii, soukromým životem)?

Akademie na tom bude asi o trošku líp než advokacie, ale těžko soudit, protože nejsem interní doktorandka a práce na fakultě není mojí hlavní prací.

Člověk je hrozně mladý, aby věděl, co přesně chce v životě dělat.

Máte nějaké doporučení pro uchazečky o doktorské studium, příp. pro studentky, které v současné době o doktorátu neuvažují?

Těm, co chtějí jít na doktorát, bych řekla, ať určitě jdou. Je škoda to nezkusit, pokud má člověk vnitřní pocit, že by to chtěl a měl dělat. Samozřejmě jsou známé i některé argumenty proti, jako výdělek, méně volného času, ale je to zajímavé, důležité a je fajn se dále rozvíjet. Těm, co o tom nepřemýšlejí, bych řekla, že je škoda uzavřít si ve dvaceti pěti letech další možnosti a zaměřit se jen na jednu věc. Člověk je hrozně mladý, aby věděl, co přesně chce v životě dělat. Doktorát člověka naučí další sebedisciplíně a otevře mu spoustu nových dveří. Zkuste to.

ZANECHAT ODPOVĚĎ