O pluralitě jednoty

0
37

Stále silněji se kolem nás začíná prosazovat atmosféra odlišnosti, rozdělení, vlastní pompézní výjimečnosti na úkor cizí mylné nicotnosti. Atmosféra nepřátelství, nálepkování a establishmentu.

Od prezidentské volby v českém prostředí (přiznejme si otevřeně, že její stín je stále cítit, a to i v tak běžných momentech života, jako je společná večeře s dívkou), přes evropské rusko-atlantické šachy, západní liberálně-demagogické dilema s islámem až po „případ Pelikán“, kterým přiválo babišovské aroma na naši fakultu (a mnohem významněji než formou povinné praxe pak z pohledu naší demokracie prostřednictvím nadcházejícího boje o státní zastupitelství, v rámci kterého mají obě strany dost důvodů k postranním úmyslům).

Vymezování se vůči druhým v rámci svobody a demokracie, ve které má každý svůj názor, se dostává pomalu ale jistě do slepé uličky, v níž zapomínáme, proč jsme vynaložili tak veliké úsilí na cestu za demokracií. Tato cesta stále neskončila a opravdová demokracie je daleko před námi. Nenechme však náš pochod ohrozit (nyní použiji záměrně ono zprofanované slovo) štváči, kteří nás rozdělují tam, kde vlastně rozděleni být nechceme. Nenechme si, ani v obci právnické, vytvářet spory, které jsou marginální v porovnání s naší cestou, na kterou pro tyto spory začínáme zapomínat.

Nenechme se v naší společné věci rozeštvávat pro názorovou pluralitu. Nakonec přece všichni stojíme o sebereflexi a revizi celého systému. Ano, svět možná nikdy nebude ideálně dokonalý, ale to ještě neznamená, že musíme propadat oné naprosto egocentrické, bohorovné a frustrující myšlence zároveň, myšlence, že lépe to nejde.

Je to iluze konce dějin, která neustále brzdí možný pokrok lidstva představou, že nyní je stav nejlepší možný a že vše, co bylo před námi, směřovalo nutně „přirozenou“ cestou k naší situaci. Jak paradoxní je, že dogmatizovaná a zokultněná představa plurality jako správného demokratického vyjádření vůle většiny je vlastně největším dusitelem lidského sjednocení skrze vytváření nepřeberného množství mnohdy nesmyslných kategorií, díky nimž aktivně rozeštvává poměrně jednotné myšlenky. Nelze přece spravedlivě tvrdit, že jediným produktem svobodné plurality názorů musí nutně být jen další pluralita názorů.

Vztáhněme to na prosté příklady — kdyby se všichni věřící soustředili na základní kameny svých hodnotových systémů, došli by k závěru, že se téměř zcela shodují. Ovšem tato shoda je neustále rozervávána jednotlivci, kteří se objeví odnikud a obklopí se skupinou fanaticky prosazující jejich revoluční „návraty k pramenům“ spočívající zásadně z pohledu vyšších principů v nepodstatných odlišnostech. A to je velmi důležité, že jde o odlišnosti v podobě zahalení žen, obřezávání či lidských představitelů organizační struktury věřících. Jde o formu, nikoliv o obsah.

Naopak v případech, kdy měli jedinci tendenci vztahovat své proslovy a činy k obsahu, byl na ně často spáchán atentát, zemřeli nebo byli vytlačeni z prostoru svobodného trhu informací či řízené propagandy. Zastavme se a zamysleme se upřímně, o co skutečně stojíme, a teprve poté hledejme, jak toho dosáhnout. Naše činy totiž začínají vypadat, jako bychom již nestáli o to, o čem mluvíme.

Naučili jsme se nesouhlasit a prosazovat, nyní je načase, abychom se otevřeli jednotě a hledali společné. Abychom se naučili souhlasit nikoliv slepě, ale vědomě. Nebojme se vzájemně podporovat, nikoliv tiše. Poté upřeme své úsilí, aby alespoň to, na čem se shodneme, tak také vypadalo. Pluralitu ano, ale ne za každou cenu.

ZANECHAT ODPOVĚĎ