Celá kauza začala poměrně nenápadně v polovině února. Tehdy designovaný ministr spravedlnosti Robert Pelikán v rozhovoru pro ihned.cz odtajnil svou představu budoucnosti české justice. Jedním z jeho nápadů byla i povinná praxe u soudů pro studenty právnických fakult, kteří by měli zájem o advokacii.

Praxe by měla být dvouletá a podle slov samotného ministra by měla vést k většímu porozumění mezi advokacií a soudy a zpřístupnit justici „vnějšímu světu“. Později vyplynulo, že zájemci o soudnictví by si zase museli odsloužit povinnou praxi v advokátních kancelářích. Je pravda, že samotný rozhovor mnoho dalších informací neposkytl, ale rudá vlajka před očima studentů práv již zavlála. A nebylo tomu tak poprvé.

Samotná délka koncipientské praxe je věc ošemetná. Není tajemstvím, že Česká advokátní komora by měla zájem o její prodloužení z dosavadních tří let na pět. ČAK tvrdí, že chce zvýšit kvalitu uchazečů, protože „má již delší dobu poznatky, že úroveň znalostí uchazečů o složení advokátní zkoušky má klesající úroveň.“ Odpůrci argumentují tím, že ČAK má pouze zájem o to, aby si snížil konkurenci a advokáti si tak mohli udržet relativně vysoké ceny za své služby. Toto vše se odehrálo na konci roku 2012, kdy po poměrně bouřlivé debatě ČAK od této myšlenky ustoupil. Prozatím.

Služba vlasti

Není tedy překvapivé, že návrh, který by praxi prodloužil, byť odlišným způsobem, vyvolal v právním jezírku nemalé vlny. Má však smysl rozebrat si, co za takovým návrhem stojí a co by pro studenty znamenal.

Sám doktor Pelikán přiznává, že jedním z hlavních důvodů je zrychlení justice. Ta je v současné době pomalá, neefektivní a často se objevují otázky nad její kvalitou. Zde by podle něj měli posloužit vystudovaní právníci. Soudce by měl mít svůj tým, který by mu pomáhal a tím zrychlil samotný případ a podle všeho by právníci také nabídli svou znalost současného práva, kterou si u soudců není jistý ani sám pan ministr. Tento plán však brzy může ukázat několik nemalých trhlin. Ty jsou jak myšlenkového, tak praktického rázu.

Na mimořádném zasedání akademického senátu doktor Pelikán řekl, že stát po nás chce dva roky života a vzhledem k délce „právnického života“ to nepovažuje za tak velkou oběť. Vyvstává však otázka, zda stát má právo žádat po studentech dva roky života za to, že současné soudnictví není na dostatečné úrovni. Obzvlášť když sám přiznává, že stát v 90. letech evidentně pochybil, když vybíral nepříliš kvalitní soudce (jak ministr sám přiznal v rozhovoru pro Hospodářské noviny). Je tedy vůbec správné chtít po studentech, aby obětovali něco ze svého života?

Máte rádi venkov?

I pokud přistoupíme na myšlenku, že samotná soudní praxe a prodloužení koncipientury bude pro nás jako právníky prospěšná, samotná myšlenka skýtá několik důležitých otázek.

První z nich je, jak by samotný výběr probíhal a bylo by dost míst pro všechny? Právnické fakulty v České republice sídlí ve čtyřech velkých městech. Je tedy logické, že právníci by měli zájem hlavně o soudy v těchto lokalitách nebo ve městech obecně. Pan ministr věří, že milovníků venkova je dost na to, aby se nabídka a poptávka rovnoměrně pokryla. Já se naopak bojím situace, kdy jako člověk z Prahy dostanu umístěnku na soud někde na druhém konci republiky. Nejde jen o to, zda máte, nebo nemáte rádi venkov. Týká se to i finanční stránky věci.

Finanční podrobnosti tohoto návrhu samozřejmě nejsou známy, ale i tak stojí za to se nad nimi zamyslet. Plat asistentů soudců je v tuto chvíli někde okolo 16 000,- korun hrubého (záleží na jednotlivých platových tabulkách). Je těžko představitelné, že právníci pomáhající u soudu na dva roky by měli více. Je tedy reálná situace, že z tohoto platu bychom si dva roky museli platit pronájem bydlení například v Opavě a dojížděli za svými blízkými zpět do Prahy? Plat v advokátních kancelářích na pozici koncipienta není nikterak lepší. Do třiceti let tedy člověk může očekávat plat, který je výrazně nižší než současná průměrná mzda v ČR. S vidinou toho, že situace se snad zlepší poté, co se stane plnohodnotným advokátem.

Děti v ČR nechceme

Ke všemu se váže i otázka mateřství. Pro právničky by prodloužení praxe znamenalo odložení mateřství o další roky. A to není malá oběť. Již dnes mají právničky děti často dlouho po třicátém roku života. Jak již bylo zmíněno, koncipientský plat většinou neposkytuje možnost větších výdajů a co je horší, koncipientská pozice rozhodně neposkytuje příliš volného času na výchovu dítěte. Opravdu chce stát tlačit ženy k tomu, aby měly děti později nebo vůbec? Nebo k tomu, aby jejich děti viděly své rodiče minimálně? Na závěr je nutné říct, že celá diskuze se vede nad návrhem, který zatím nemá žádnou materiální podobu. Přesto však se jedná o myšlenku tak přelomovou a tak závažnou, že rozhodně stojí za to o ní diskutovat. A to jak dnes, tak i v budoucnu. Panu ministrovi je také nutno poděkovat, že si našel čas, aby přišel na mimořádné zasedání akademického senátu a právě takovouto diskuzi s námi vedl.

Jak to ministr Pelikán vidí s povinnými praxemi nyní a zda se jeho názor změnil — to a ještě mnohem víc se můžete dočíst v rozhovoru, který náš časopis přináší na dalších stránkách.

ZANECHAT ODPOVĚĎ