Prvácké znechucení

0
472

Byl bych nerad, kdyby se moje sloupky a celý Paragraf staly každoměsíční „dávkou hejtu“ na naší fakultu. Jenže zdá se mi, že psát komutativní texty o pozitivních věcech (rozvoj moot courtů nebo přehršel nových volitelných předmětů, vedených třeba i osobnostmi jako jsou Michal Bobek či Barbara Havelková) má smysl až poté, co se vypořádám s věcmi, které mě štvou. Tentokrát mi na mysl přišel trochu obecnější povzdech nad koncepcí prvního ročníku.

Má teze zní, že pokud si student vší silou nenajde aktivity mimo přímou výuku, studium práv jej až na výjimky nemůže zaujmout a půjde hledat štěstí na jiné fakulty či do advokátních kanceláří. Budu kritický, ale věcný — hart aber fair, jak říkají Němci.

Diagnóza: Nuda a šeď

Jedním z východisek mých úvah je fakt, že na začátku studia mají studenti plno elánu, jsou ze střední školy zvyklí chodit na výuku, snad se i učit doma. Mnozí jsou natěšení, že kromě večírků a kocovin na vysoké škole zažijí i vzrušení ze studia. S trochou nadsázky se pak za první semestr dozví, že „právo je multidimenzionální fenomén“ (na teorii práva), že „stát je stát a existuje proto, aby existoval“ (na státovědě), naučí se několik způsobů, jak propustit otroka dle civilního i prétorského práva antického Říma, a konečně budou zasvěceni do tajů správy Velkomoravské říše a jejích následovníků. Brzy zjistí, že na přednášky se nemusí chodit — a na mnohé to opravdu nemá smysl, jelikož jejich kvalita je kolísavá. Seminářů je pár za týden a studium vysoké školy se najednou scvrkává na obědy a večírky s kamarády ze seznamováku.

Jsem si vědom toho, že o několik stránek dále profesor Skřejpek vychvaluje právní dějiny a římské právo, že výborně zasvěcují studenty prvního ročníku do právních studií a že jim poskytují ten tolik potřebný kontext. S tím lze souhlasit. Ale také říká, že obory platného práva by toto poskytnout nedokázaly. A s tím už bych chtěl polemizovat.

Na úvod je třeba přesněji vymezit, co je vlastně cílem prvního ročníku. Naše studia jsou pětiletá, což fakultě umožňuje koncipovat je poměrně velkoryse, neboli věnovat více času „okrajovým“ předmětům než při hektickém bakalářském studiu. Dokud tedy budou „práva“ magisterským oborem, čekal bych, že první ročník bude určitým „úvodem do studia“. Jistě je rozumnější začínat studium historií a teorií než zvláštní částí správního práva, ale ptám se spíše, zda je vhodná stávající forma skladby předmětů, případně způsob jejich výuky. Na okraj poznamenávám, že považuji za mimořádně neblahé, že si v „prváku“ nejde zapsat téměř žádné (povinně) volitelné předměty na naší fakultě – studenti tedy hojně utíkají na FSV a jiné fakulty, přitom věřím, že při bohatší lokální nabídce by tak jistě nečinili v takové míře (či vůbec, proč také…).

Evoluce: Reformujme stávající předměty

V první variantě bych navrhl určité změny ve stávajících předmětech, z nichž je složen první ročník. Obecné právní dějiny jsou obávanou zkouškou, ale spíše proto, že je ústní a obsáhlá, než že by šlo o intelektuální výzvu. Dříve přednášky bývaly chaotické, napříč zeměmi a časovými obdobími, jeden týden Mezopotámie, druhý Rusko a pak celá právní historie Francie ve dvou přednáškách… Nyní mám dojem, že se alespoň jednotlivé velké země sesunuly do určitých přednáškových bloků, což je chvályhodné. Přesto kladu otázku, zda je smysluplné tak široké rozkročení předmětu — a to nikoli na papíře, ale z hlediska toho, co si studenti reálně z výuky odnesou! Kdo si ještě týden po zkoušce pamatuje mezopotámské zákoníky, že? Ale proč by také měl? Navrhoval bych omezit předmět na čtyři velké právní systémy (Německo, Francie, Anglie, USA) a důkladně se věnovat rozdílům mezi nimi, opravdu probírat právo a jeho charakteristiku, rozdíly mezi právními systémy, právními styly, tradicemi apod. Každému systému by se dalo věnovat důkladněji (čtvrtinou kurzu) a zvýšila by se jak zajímavost, tak i pravděpodobnost, že si z toho studenti něco odnesou.

Velkou potíž vidím s českými právními dějinami, kde mám zkrátka za to, že jde (mnohem) více o dějiny zákoníků než o dějiny práva. Příliš nevidím smysl v memorování se posloupnosti zákoníků a ústav, spíše by mi přišlo zajímavější — a smysluplnější — věnovat se vývoji důležitých právních institutů či celých právních systémů (vlastnictví, dědictví, rodinné právo, volební právo, zajištění závazků, způsoby trestání apod.). Daleko větší reflexi by si zasloužilo také komunistické právo a jeho destruktivní vliv na naši současnou právní kulturu.

Prakticky totéž platí i pro římské právo, jehož vyučující jsou na naší fakultě všichni nesmírně erudovaní, sympatičtí a výborní pedagogové. O to větší škoda je, že se tolik času věnuje římskému státnímu zřízení, propouštění otroků a podobným bizarnostem. Ač má předmět pompézní přídomek „a základy novodobého práva soukromého“, kromě závěrečné přednášky o recepci (tj. pár století po rozpadu římské říše) se o vazbách mezi římským právem a moderním soukromým právem nedozvíme takřka či vůbec nic. Zato víme, že můžeme být odpovědní za kvazidelikt, pokud něco vylijeme z okna, někoho to trefí a my se jmenujeme Poblius Zvratkus. Je to myslím velká škoda, i proto, že nový občanský zákoník z historických kořenů do značné míry vyrůstá.

S politologií a státovědou nemám problém, mám za to, že slouží jako rozumný úvod do ústavního práva. Teorii práva se budu věnovat v poslední části.

Revoluce: Začněme platným právem

Jediným předmětem prvního semestru, kde se člověk má (v závislosti na osobě učitele) šanci dozvědět něco o právu, je teorie práva. Oceňuji všechny vyučující, kteří donutí studenty otevřít zákon, snad v něm i něco hledat a teoretické poučky a kategorie vysvětlovat na praktických příkladech. Věřím, že jich je většina.

Ale domnívám se, že vysvětlit základní pojmy právní teorie (např. odpovědnost) by neméně dobře zvládla propracovaná výuka obecné části občanského práva. Samozřejmě by musela vypadat jinak než dnes, semináře by musely být každý týden apod. Teorie práva by se pak mohla soustředit na to, co dnešním studentům zoufale chybí, zejména na propracovanou metodologii aplikace a interpretace práva, jinými slovy právní (právnické) myšlení v širším i užším smyslu.

V tomto textu jsem chtěl především poukázat na některé problematické momenty koncepce studia v prvním ročníku. Přijde mi škoda, že se promrhá zájem a elán natěšených maturantů a jakmile studium začne být okolo druhého a třetího ročníku zajímavé, většina kolegů již školu navštěvuje jen sporadicky, protože našli své místo v některé ze stovek pražských advokátních kanceláří. Tam se totiž s platným právem mohou setkat od začátku, byť ve velmi rudimentární podobě (jednoduchá podání apod.) A to mi přijde velmi špatné, právo bychom se přece měli učit na fakultě a nikoli v „advokátce“. Pokud však fakulta v prvních dvou semestrech nabízí prakticky jen teorii a historii, nelze se prvákům příliš divit.

ZANECHAT ODPOVĚĎ