Svědomí studenta práv

0
58

Všichni jsme pomalu na cestě k titulu a většina z nás i k tomu, který nese ve společnosti specifickou vážnost — JUDr., doktor obojího práva. Již svým názvem naznačuje, že jeho nositel je výrazněji vzdělaný v oblasti práva. Kromě právních předpisů by měl mít také ponětí o tom, co znamená spravedlnost a morálka v praxi. S tím je spojena určitá prestiž a vyšší požadavky od okolí. Že je realita, stejně jako jednotlivá řešení, daleko složitější než si neprávníci myslí, je nám zřejmé a často vyčítáno. Inu, nevadí, těžký je úděl právníkův.

Od prvních hodin teorie práva se učíme rozpoznávat, které řešení je správné. Poté zmizí písmeno „s“ a primárně hledáme, které řešení je po právu. Stále ale někdy uvažujeme o tom, co je správné, nakolik je právo v souladu se spravedlností a že se nám některé normy i rozhodnutí zdají mylné. Stačí se jen podívat, jaké jsou reakce na ročníkových facebookových stránkách na některá studijní fakultní pravidla. Nelze popřít, že něco vnímáme jako nesprávné či nespravedlivé. Tyto myšlenky by právnická fakulta měla primárně v průběhu studia povzbuzovat, byť je mnohdy potlačuje snahou o formalistickou interpretaci práva.

Někdy se ale nemusí příliš namáhat, tuhle dřinu za ní odvedeme my sami. Otupovat svůj smysl pro fair-play a spravedlnost se nám daří každodenně. Na konci čtvrťáku jsem absolvoval poslední písemný zápočet na fakultě, před jehož začátkem jsme se se spolužáky bavili o podvádění. Začali jsme psát a napravo ode mne pod lavicí tablet, nalevo mobil, přede mnou trochu staromódně sešit. Za sebe se radši nedívám, naděje umírá poslední. Spiklenecké skupinky sedící pohromadě v zadní zakroucené lavici ve stodvacítce. Stejný princip jako domluvené koukání ve třístovce o několik lavic pod sebe či ve stovce v zadních lavicích při klauzurách. A nesmím zapomenout na drsňáka, který při ústní zkoušce vytáhl mobil a opsal si z něj celou otázku, zatímco byl jeho spolužák zkoušen. To je jen zlomek případů a situací, které všichni dobře známe a někdy jsme ochotni v nich pravidla překračovat s menší či větší lehkostí.

Otázkou je, kam nás tenhle přístup dovede. Máme se učit pravidla, a místo toho je porušujeme v míře vyšší než na jiných fakultách. Vnímáme, že bez snahy o fair-play a morálního základu je právní norma mrtvá, resp. nebude příliš aplikovatelná lidmi (a někdy ani soudci). Nadáváme na současný stav, na pomalé soudce, špatné legislativce, politiky bez vize a odvahy, ale neuvědomujeme si, že mnozí z nich začínali právě tam, kde jsme nyní my. Proč něco dělat pořádně, když to můžu obejít či zfušovat? Na co psát pořádnou esej, když zápočet stejně dostanu, nebo se učit na zápočet, když si všechny otázky najdu na internetu během testu?

Chyba je samozřejmě i na straně vyučujících a vidíme ji, když někteří odmítají kontrolovat, zda studenti nepodvádějí, případně chceme-li zkoumat četnost disciplinárních řízení.  Slyšeli jste někdy, že by byl student či vyučující postaven před disciplinární komisi za cokoli? Já ne, byť o možných kauzách víme ze svého okolí i z médií. Mnohé testy jsou postaveny na memorování zbytečností, tak proč nepodvádět, když to v zásadě systém umožňuje? Proč pak za pár let ze spisu nevytrhnout doručenku, když to mému klientovi pomůže — vždyť úřednice udělala chybu, že se mi nedívala pod prsty a dostatečně mě nekontrolovala!

To je samozřejmě hloupost. Dohled je sice třeba, ale zároveň se od studentů očekává určitá úroveň. Všechny by nás přece štvalo, pokud bychom si museli odkládat věci k jedné straně místnosti a mohli si s sebou vzít jen propisku — vnímali bychom to jako něco pod naši úroveň, pod úroveň studenta Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Zbývá říct jen — tak se tak skutečně chovejme! Není tak těžké snažit se jednat férově a morálně. Minimálně za ten vnitřní pocit to stojí.

Autor: Jakub Drápal

ZANECHAT ODPOVĚĎ