Seminář Lingvistika a právo, který mají studenti PF možnost navštěvovat už pátým rokem, začínal jako pokus o interdisciplinární pohled na jazykové aspekty českých právních dějin, současnou jazykovou politiku i na oblasti jako jsou jazyková expertíza či forenzní fonetika.
Aktivní přístup posluchačů a zájem o stále širší spektrum témat mě jako vyučující postupně přivedl na nápad uplatnit v rámci tohoto semináře i argumentační a stylistické dovednosti studentů a dát jim prostor k samostatnému uchopení těch témat, která je nejvíce zaujala. Od akademického roku 2012/2103 je proto závěrečným výstupem semináře i sborník esejů, které posluchači v dohodnutém tematickém rámci zpracují, ale i sami redigují, a mohou si tak ověřit své organizační schopnosti i základní dovednosti ediční praxe.
Tematický rámec letošního sborníku tvořila klíčová slova český stát, české právo, české dějiny, český jazyk a jejich vzájemné vazby a styčné plochy.
Ze souboru více než dvaceti prací rozdělených editorkami do několika tematických sekcí nebylo snadné vybrat jen jediný text, ale práce kolegy Víta Juráska, podle mého názoru, výborně reprezentuje myšlenkovou i jazykovou úroveň letošního sborníku.
Alexandra Berendová
katedra jazyků
Jednou ze záruk uvedených v Ústavě České republiky je možnost obcí samostatně si spravovat vlastní záležitosti, tzv. územní samospráva podle hlavy sedmé. V této hlavě je také stanoveno, že stát může do činnosti obcí zasahovat jen zákonem stanovenými způsoby a výlučně v zájmu ochrany zákona. Zastupitelstva obcí mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Spojíme-li si tato pravidla dohromady, objeví se před námi neobvykle široký prostor, ve kterém může zastupitelstvo jednat dle svého uvážení bez omezení shora. Může například vytvářet právní předpisy, aniž by bylo svázáno všemožnými regulemi, ale i zvyklostmi jakými jsou správní orgány, parlament nebo vláda. Umožněno mu je také projevovat nápaditost v oblasti vytváření nových právních termínů. Můžeme to však skutečně pozorovat?
Ministerstvo vnitra, možná ovlivněno naší nepříliš vzdálenou historií, se rozhodlo preferovat jednotnost právního řádu nejen na úrovni celostátní, ale i na úrovni té nejmenší vesničky. Samozřejmě tak nemůže činit formou nátlaku na obce, aby se nedostalo do rozporu s Ústavou. Vše proto činí jen formou právně nezávazných metodických doporučení. Neopomíná zdůrazňovat, že všechna pravidla pro tvorbu obecně závazných vyhlášek jsou pro zastupitelstva pouze dobrovolná. Vzápětí však vyjmenuje všemožné negativní důsledky, ke kterým může vést postup v nesouladu s těmito pravidly.
Takřka smrtící zbraní pro rozmanitost v právních předpisech obcí jsou vzory nejběžnějších z nich. Pro zastupitelstva neexistuje snadnější cesta k vytvoření nové vyhlášky, než použití některého z těchto ministerských formulářů. Na vyznačená místa se podle pokynů ministerstva doplní názvy a čísla a vyhláška může jít v podstatě rovnou do tisku. Přitom se zřejmě nenajde nikdo, kdo by posoudil, zda jsou použité formulace pro všechny obyvatele té které obce skutečně srozumitelné. Zastupitelé mají na rozdíl od poslanců nespornou výhodu spočívající v bezprostředním kontaktu s občany, i přesto se od nich v procesu tvorby nebo spíše kopírování předpisů odcizují. S určitou nadsázkou lze říci, že by možná stačilo, kdyby dal každý zastupitel návrh vyhlášky přečíst manželce nebo kamarádům v hospodě. Nebo své staré babičce žijící jen se psem.
Aby se Ministerstvo vnitra necítilo být dotčeno, je nutno uvést, že celorepubliková jednotnost právních předpisů jistě není jediným cílem jeho kroků. Zejména zastupitelstva menších obcí by mohla mít s tvorbou vyhlášek bez jakýchkoliv pomůcek značné potíže. Nejspíš by se na ministerstvo obracela s žádostí o radu vždy, s vírou, že se tak nedopustí žádných chyb. Větší obce pak obvykle využívají služeb vlastních právních odborníků, kteří pokyny z ministerstva jistě také nenechají bez povšimnutí.
Ve výsledku dochází ke stírání rozdílů mezi předpisy s celostátní působností a předpisy samosprávnými. To je podle ministerstva jev výlučně pozitivní, neboť odstraňuje právní nejistotu občanů. Na druhou stranu vyhlášky, které by měly být přijímány takřka výhradně v zájmu občanů a být jim tak ze všech předpisů nejbližší, tímto získávají typický punc zákonů mezi občany spíše neoblíbených.
Tak jako obecně kdekoliv, nejen v právu, jsme svědky rozporu dvou principů. Podle jednoho by v právu ani na úrovni obcí neměla existovat právní nejistota, a je tedy nutná maximální jednotnost. Ta je však ve výrazném rozporu s principem druhým, totiž maximální volností obcí v rámci samosprávy a snahou přiblížit se vlastním občanům. Centrální unifikace samosprávných předpisů zní značně paradoxně, i ta má však svůj význam. Brání všemožným výstřednostem, kterých by se právně nevzdělaní zastupitelé mohli v procesu tvorby práva dopustit. Příkladem takové výstřednosti může být neurčitost v některých ustanoveních korunovaná svěřením výkladu obecním strážníkům. K takovým výstřednostem i přesto ojediněle dochází a my tak například ve vyhláškách najdeme výčty obsahující jak položky pojmenované velmi stroze a úředně, tak i položky nazvané čistě prakticky svým skutečným jménem trochu vyvolávajícím úsměv, které se asi zastupitelům v žádném vyšším předpise nepodařilo najít. V celkově velmi stroze a seriózně napsané vyhlášce ukládající povinnosti pořadatelům společenských akcí najdeme zdůraznění, že se vztahuje i na cirkusy a lunaparky. Jiná vyhláška zakazující poškozování městského mobiliáře neopomene jako jeho příklad uvést šplhací tyče a lana. Anebo se dozvíme, že na koupališti je zakázáno používat páchnoucí masti. Polidštit by chtělo ustanovení, podle kterého umístění stanu na veřejné zeleni v majetku města ve vnitrobloku obytných domů v období letních prázdnin, který je využíván ke hrám dětí do věku 15 let, se nepovažuje za neoprávněný zábor. Mnohem přívětivější formulace pro obecní úroveň by mohla znít: Během letních prázdnin je povoleno na veřejné trávě mezi domy postavit stan dětem na hraní. Častým problémem převzatým z minulého režimu také bývá zbytečná přísnost a netolerantnost některých ustanovení, možná i vyvolaná emocemi autorů.
Pravděpodobnost, že se trend jednotnosti samosprávných předpisů v nejbližší době změní, je nejspíš mizivá. I v důsledku rozvoje internetu, který umožňuje snadnou distribuci vzorů a návodů, jsme spíše svědky posilování tohoto trendu. Například vyhlášky upravující veřejný pořádek, zejména konzumaci alkoholu, kouření nebo hlučné činnosti sklouzávají k univerzálnosti a odcizují se od skutečných potřeb konkrétních obcí a míst v nich. Není proto divu, že vztah občanů k místním předpisům je spíše negativní a rozhodně nebývá nijak patriotický. Bylo by ale krásné poznávat kromě regionálních potravin a kulturních tradic také regionální podoby právních norem, které by jistě češtinu dále obohacovaly a rozvíjely. A aby obyvatelé měst a obcí znali své vyhlášky a ztotožňovali se s nimi, to prozatím bohužel zůstává také jen nesplněným snem.
Autor: Vít Jurásek