Kdo se bojí nadlimitních zápisů?

Zná to snad každý, kdo neměl u zápisu předmětů dostatečně rychlý počítač: kapacita vyvoleného semináře je beznadějně vyčerpána, a pokud k danému vyučujícímu skutečně chci chodit, zbývá jediné – uhánět ho, kde se dá, a pokusit se jej přesvědčit, že právě já jsem ten aktivní a nadějný student, kterému by měl umožnit nadlimitní zápis. Jenže ouha, i pokud bude souhlasit, nemusí to nutně znamenat výhru – ve stále větším množství případů je totiž vyučujícím, byť by s ním souhlasili, nadlimitní zápis zakázán. Jaké jsou důvody takovýchto opatření? A co je přednější – právo studentů přizpůsobit si studium maximálně svým preferencím, nebo důvody, které vedoucí kateder k omezování nadlimitních zápisů uvádějí – a to například omezená kapacita místností?

Kdo organizuje výuku?

K tomu, abychom byli schopni objasnit problémy kolem nadlimitních zápisů, je nutno nejprve nahlédnout do studijních předpisů a poodhalit, jakým způsobem je organizována seminární výuka povinných předmětů na naší fakultě – tedy, jak se rozhoduje o tom, kdo, kdy a v jakém rozsahu semináře povede. Odpověď na tuto otázku dává článek 37 statutu fakulty, podle něhož pověřuje děkan výukou povinného předmětu profesory a docenty. Ti se tak stávají garanty předmětu a odpovídají za kvalitu probíhajícího pedagogického procesu. K přednáškám stanoví článek 37, že „odborní asistenti mohou přednášet jednotlivá témata (…) pouze se souhlasem děkana a podle pokynů učitele pověřeného výukou.“

Na otázku, jak je organizována seminární výuka, pak odpovídají následující odstavce článku 37:

(4) Asistenti pomáhají profesorům a docentům při plnění pedagogických a vědeckých úkolů. Lektoři se zpravidla podílejí na pedagogické činnosti.(5) Odborní asistenti, asistenti a lektoři vedou semináře a cvičení podle pokynů učitelů pověřených výukou.(6) Zásady pro rozdělení pedagogických povinností stanoví děkan po projednání v senátu. (Tyto zásady stanoveny nebyly, jak nás informoval proděkan pro magisterské studium, doc. Karel Beran, pozn. red.). Rozložení pracovní doby učitele je dáno jeho pedagogickými úvazky, pokyny děkana a úkoly, které stanoví vedoucí fakultního pracoviště.

Výukou každého předmětu je tedy pověřen především jeho garant. Přenese-li část této odpovědnosti na své kolegy (což na škole, která přijímá do ročníku 600 studentů, asi ani jinak nejde), může jim udílet pokyny, tedy třeba stanovit závazně rozvrh témat, která se budou na seminářích probírat. Tím, kdo rozhoduje, kteří učitelé a v jakém rozsahu budou semináře vyučovat, jsou pak vedoucí fakultních pracovišť, tedy kateder, ústavů a center. Jelikož je ovšem garant předmětu a vedoucí katedry většinou tatáž osoba, splývají obě tyto povinnosti v jedněch rukou. Pokud tomu tak není, například v případě prof. Pauknerové, garantující kurz mezinárodního práva soukromého na katedře obchodního práva, rozvrh výuky stanoví vedoucí katedry po vzájemné dohodě s garantem předmětu.

Na vedoucím katedry je tedy i rozhodnutí o kapacitě jednotlivých seminářů – podle doc. Berana se přitom většinou vychází z velikosti místnosti, která je semináři přidělena, a rovněž z preferencí vyučujících. Nyní se tedy dostáváme i k otázce, kdo určí, zda může vyučující přijmout na svůj seminář studenta nad určený limit? Odpovědí je, jak již bystrý čtenář jistě tuší, že je to právě vedoucí katedry. Podle doc. Berana přitom neexistuje žádné pravidlo závazné pro celou fakultu.

Co katedra, to jiný přístup

Je tedy na vedoucím katedry, jak se svou odpovědností naloží. Přístup k otázce nadlimitních zápisů se na jednotlivých pracovištích různí, hlavní možnosti jsou veskrze dvě. První, asi nejběžnější, je ponechání rozhodnutí o nadlimitním zápisu na jednotlivých seminárních vyučujících. Tak to funguje například na povinných kurzech organizovaných katedrou teorie práva nebo katedrou ústavního práva (k tomu viz tabulka). Opačným přístupem je naopak striktní zákaz jakýchkoli nadlimitních zápisů. Ten nalezneme třeba na katedře národního hospodářství nebo na katedře správního práva. Jsou ovšem i pracoviště (nebo skupiny vyučujících v rámci kateder), kde se sice nad limit nezapisuje, ale toto omezení se vědomě obchází kupříkladu tím, že je studentům na úvodní hodině sděleno, že mohou navštěvovat jakýkoliv seminář a splnit podmínky zápočtu zde, s tím, že oficiálně jim bude zápočet udělen tím vyučujícím, u něhož jsou zapsáni. Takto to chodí třeba v kurzu trestního práva, a jakkoli se toto řešení může zdát na první pohled poněkud podivné, je nutné mu přiznat, že úspěšně psychologicky působí na většinu studentů, kteří skutečně navštěvují seminář, na který jsou oficiálně zapsáni. Těch pár, kteří si zápočet z různých důvodů obstarají jinde, pak nikdy nevytvoří takový dav, aby bylo nutno řešit situaci, kdy se pro přílišnou popularitu některých vyučujících nelze vměstnat do přidělené učebny.

Připomeňme rovněž, že otázka nadlimitního zápisu na seminář je žhavá pouze v případech, kdy dochází k udělování zápočtů na seminářích, a jednou z podmínek je pak docházka na daný seminář. Tam, kde se zápočty udílejí celokatederně (jako třeba v kurzech pracovního či římského práva) nebo kde jsou předměty zakončeny zkouškou, nehraje „oficiální“ zápis ve studijním informačním systému z hlediska studenta takovou roli, neboť si, bez ohledu na to, na jaký seminář je zapsán, může chodit, kam chce. Dá se tedy říci, že katedrám, které tuto formu udělování zápočtů přijaly, odpadla jedna důležitá starost. Na mouchy tohoto přístupu si nicméně jistě vzpomene každý, kdo v prvních semestrech studia navštívil semináře z římského práva prof. Skřejpka, které byly zaplněny často již čtvrt hodiny před začátkem, a kam bylo nutno si nosit židle „ukradené“ z okolních učeben.

Proč (ne)udílet zápočty na seminářích

Z tohoto souhrnu je patrné, že problematika nadlimitních zápisů úzce souvisí i s dalšími otázkami, zejména tedy s otázkou, zda je vhodné, aby byly zápočty udělovány na jednotlivých seminářích. Argumentem „pro“ je jistě možnost větší profilace jednotlivých seminářů nejen co do obsahu a způsobu výuky, ale i co do požadavků kladených na studenta, které ideálně na obsah a způsob seminární výuky navazují, nebo se s nimi rovnou prolínají. Takto je možné, aby kurz obchodního práva učil jak dr. Petr Čech, který je znám svou náročností, a ke kterému se tudíž budou hlásit jen ti studenti, pro něž je obchodní právo skutečně důležité, jakož i jiní vyučující (které zde pro korektnost nebudeme zmiňovat), jejichž požadavkem je pouze docházka. Tu ostatně doc. Beran zmiňuje jako další z možných důvodů, proč udílet zápočty na seminářích – neboť povinná docházka přiměje studenty k tomu, aby výuku skutečně navštěvovali a něco si z ní odnesli.

Argumentem „proti“ může naopak být nespravedlnost vyplývající z různých požadavků jednotlivých vyučujících, neboť na studenta stejného oboru a stejného ročníku mohou být na jednom semináři kladeny podstatně vyšší nároky, než na jiném, přičemž oba přitom získají úplně stejný zápočet. Tato nespravedlnost pak zvláště vynikne, je-li kombinována se zákazem nadlimitních zápisů, jak je tomu kupříkladu na již zmiňované katedře správního práva – neboť zde student nemá jakoukoliv možnost změnit svůj osud, jak mu byl určen rychlostí informačního systému během zápisu, a je tak zcela odkázán na vyučující, jejichž podmínky mu vůbec nemusí vyhovovat. Právem pak bude považovat za nespravedlivé, že jeho kolegové mohou jen díky vyšší rychlosti svého internetového připojení vychodit seminář jednodušší.

Výuka – služba, nebo povinnost?

Tím se již dostáváme k argumentům, které bývají uváděny na podporu jednotlivých přístupů týkajících se nadlimitních zápisů, a které jsou překvapivě pádné na obou stranách. Celý problém souvisí s tím, jak chceme ideově pojmout studium na naší fakultě. Zda je za něj zodpovědný především student, přičemž je ponecháno na něm, kolik si z něj odnese – tedy, jestli fakultou projde cestou nejmenšího odporu, nebo naopak zda využije těch nepřeberných možností, které naše fakulta nabízí, a odejde z ní jako „bazén plný informací a souvislostí“. V opačném případě můžeme tvrdit, že těžiště odpovědnosti je více na fakultě, která musí garantovat kvalitu svých absolventů.

Proč to souvisí s nadlimitními zápisy? Protože pokud připustíme, že odpovědnost za studium leží především na posluchačích, pak bychom jim měli dát i co nejširší možnosti, jak si své studium přizpůsobit, k čemuž patří bezesporu i možnost zvolit podle svého gusta vyučujícího semináře. Každému studentovi může vyhovovat někdo jiný – někdo chce seminář občanského práva vychodit u akademika, který bude předmět pojímat hodně teoreticky, jiný si vybere soudce civilistu, jiný zase advokáta z praxe. Nu, a někomu zase nevadí, když bude zapsán na seminář téměř neužitečný, jen pokud na něm bez práce dostane zápočet. Zároveň bychom, je-li odpovědnost za řádné studium na studentech, je neměli nutit povinnou docházkou k navštěvování výuky, kterou vnímáme spíše jako službu – něco, co je jim nabízeno a co je způsobilé je připravit ať již k postupové zkoušce, ke klauzuře, ale hlavně k pozdějšímu fungování v praxi – a čeho se mohou účastnit, pokud to uznají pro sebe za užitečné.

Pokud naopak tvrdíme, že větší odpovědnost za studium leží na fakultě, která má zajistit, že její absolventi budou dostatečně odborně zdatní a schopní kvalitně vykonávat právnická povolání, pak je logické, že se budeme snažit studenty přimět povinnou docházkou k tomu, aby výuku navštěvovali, účastnili se zde diskuzí s vyučujícími, vypracovávali na seminářích semestrální práce a domácí úkoly, byli aktivní a získávali povědomí o právu i z jiných zdrojů, než jen z vypracovaných zkouškových otázek a učebnic. Tedy aby si účastí na výuce budovali skutečné právní myšlení.

Místnosti praskaly ve švech, lidé se tlačili na chodbě

Zde se ovšem dostáváme k největšímu problému, který povinná docházka na semináře plodí, a kvůli kterým je na některých katedrách nadlimitní zápis zakázán – seminář má být ze své podstaty výukou v menší skupině, výukou, kde na sebe mohou studenti a vyučující navzájem reagovat, klást si otázky, diskutovat. To uvádí jako stěžejní charakteristiku seminární výuky i doc. Beran, pro něhož je maximální komfortní počet studentů ve třídě padesát. V minulosti se ovšem měly opakovaně dít excesy – tedy, že semináře některých populárních vyučujících navštěvovalo takové množství studentů, že nejen byla diskuse či práce ve skupině nemožná, ale studenti se často do místnosti ani nevešli, ačkoli byli na seminář řádně zapsáni již od počátku. „Chodily nám stížnosti od studentů, že místnosti jsou přeplněné a často se na seminář nedá ani dostat,“ vysvětlila doc. Helena Prášková, vedoucí katedry správního práva, autorovi tohoto článku, když se jí byl na počátku zimního semestru optat na důvody, proč na své katedře zakázala nadlimitní zápisy.

Není ovšem to, že na některých seminářích se dveře netrhnou, zatímco jiné zejí prázdnotou, spíše než problémem těch vyučujících, u nichž je nával, právě problémem těch vyučujících, ke kterým nikdo nechce? A neměly by se katedry tím pádem zaměřit na zkvalitňování výuky na seminářích, které jsou nenavštěvované (a ve zcela beznadějných případech jejich vedoucí rovnou propustit), než aby studenty prostřednictvím zákazu nadlimitních zápisů v kombinaci s povinnou docházkou nutily špatné semináře navštěvovat a tvořit tak těmto vyučujícím jakýsi kompars?

Proti takovému zdánlivě neprůstřelnému argumentu ovšem svědčí i osobní zkušenost autora tohoto článku - jelikož se nedostal na svůj „vysněný“ seminář, byl nucen navštěvovat seminář jiný, o poznání méně obsazený, aby zjistil, že i zde výuka stojí za to. Tím se dostáváme k dalšímu tématu, které s problematikou nadlimitních zápisů souvisí - studenti nemají odkud čerpat relevantní informace o kvalitě výuky, neboť za poslední léta nebyla nikdy zveřejněna slovní hodnocení jednotlivých vyučujících. Za pokrok učiněný v loňském roce lze jistě označit zveřejnění číselných hodnocení, je ovšem otázkou, nakolik jsou tato čísla vypovídajícím údajem, podle kterého se lze orientovat při výběru semináře. Proti zveřejňování slovních hodnocení se nicméně postavily některé katedry, a tak zatím zůstalo pouze u číselných hodnocení.

Ano, ale s mírou

Jak vidno, problém je složitější, než se na první pohled zdá, souvisí s mnoha dalšími otázkami, a neexistuje na něj jednoznačné řešení. Pokusili jsme se nastínit hlavní argumenty pro i proti nadlimitním zápisům a poukázat na důležité souvislosti.

Zakazovat nadlimitní zápisy se ve výsledku jeví jako opatření, které skutečnému řešení problému – tedy nerovnoměrné kvalitě výuky a nemožnosti se v ní zorientovat - nepřispěje. Efektivní výuce nicméně neprospívá ani bezbřehá volnost a destrukce jinak kvalitních seminářů jejich zavalením přílišným množstvím studentů, způsobeným tím, že vyučující prostě nemá srdce je odmítnout. Východiskem proto i v tomto případě bude zlatá střední cesta – tedy zachování možnosti vyučujících přijmout na svůj seminář studenty nad limit, v rámci určitých přijatelných mezí. A pokud již někdy k excesu dojde, nezakazovat nadlimitní zápis plošně, ale spíše si vzít dotyčného vyučujícího stranou a normálně mu říci: „Hele, Bedřichu, není těch osmdesát lidí na semináři přece jen už trochu moc? A vejdou se ti tam vůbec? Podívej, vždyť Štěpánka taky učí dobře, a nemá tam nikoho.“ A přitom dbát na to, aby jak Štěpánka, tak Bedřich, tak i Franta skutečně učili kvalitně, což studenti, budou-li mít nástroje, jak se to dozvědět, postupem času zjistí – a bude po problému.

Za upřesnění mnoha otázek k této problematice, zejména pokud jde o úpravu
ve vnitřních předpisech Právnické fakulty, děkujeme doc. Karlu Beranovi,
proděkanovi pro magisterský studijní program.