Michal Skřejpek: Právnická fakulta není jen technická přípravka

Prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. (*1957) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V současnosti zastává post proděkana pro profesorské a habilitační řízení a pro rozvoj fakulty. Je vedoucím katedry právních dějin. Vyučuje římské právo, zaměřuje se především na římské právo veřejné.

Co Vás přivedlo k římskému právu?
K zájmu o starověk mě vlastně přivedl můj dědeček, který překládal jak z latiny, tak z řečtiny staré antické autory. Přeložil Odyseu, která teď nedávno vyšla v reedici, a z pozůstalosti se mi podařilo vydat jeho Iliadu, překládal Terentia, Propertia a podobně. A to mě asi přivedlo k zájmu o antiku jako takovou.

Ale proč přímo k právu v antice? Nebo spíše, co Vás přivedlo k tomu, že jste tady začal pracovat?
Antiku jsem měl jako svého koníčka už od gymnázia. Když jsem končil právnickou fakultu, tak jsem nebyl nějak přesvědčen, že bych se měl něčemu věnovat, a měl jsem předjednané přijetí v jednom podniku zahraničního obchodu. Nicméně když jsem volil téma diplomové práce, můj koníček při tom sehrál určitou roli, protože jsem se dohodl s profesorem Kinclem, že bych psal diplomku u něho na téma římské provinční správy v Pannonii. Je to souhra náhod, pro mě určitě šťastných, pro někoho v podstatě tragických, ale zhruba v té době velmi těžce onemocněl můj předchůdce na katedře, doktor Kocích, který ještě v době mého studia bohužel zemřel ve velmi mladém věku. Uvolnilo se tudíž místo asistenta na římském právu. Profesor Kincl mi tohle místo po obhajobě diplomové práce nabídl.

Překvapila Vás nabídka profesora Kincla?
Velmi mile. A musím říct, že jsem vlastně neváhal ani chvíli. Spíš mě zaskočila.

Když jste ještě během studia nevěděl, čím se budete zabývat, jaký byl Váš nejoblíbenější obor platného práva?
Teď jsem zaskočen podruhé, protože musím hodně vzpomínat. Asi to bylo trestní právo. Také jsem se potom proto zpočátku věnoval římskému veřejnému právu.

Znamená to, že Váš zájem o římské trestní právo vlastně vychází z oblíbené oblasti platného práva?
Částečně ano, vyšlo to také z toho, že jsem na svém studijním pobytu v Římě potkal profesora Santaluciu, který se trestnímu právu věnoval. Také z toho důvodu, že jsem měl tenkrát pocit, že římské soukromé právo je až příliš zpracované, a že se tam nedá najít až tolik nových témat. Trestní právo římské stálo vždycky trochu na okraji zájmu, nebylo zpracováváno tolik jako právo soukromé, celkem pochopitelně, pramenů je k němu k dispozici daleko méně. Byla to taková ta mladická touha udělat něco nového.

Římské právo je v současnosti mezi studenty prvního ročníku velmi populární předmět. Jak si vysvětlujete takovou oblibu?
Jsou to někdy iracionální věci, které mají na oblíbenost nějakého předmětu vliv. Hodně je to dáno tím, že jsme vlastně prvním právním oborem, se kterým se studenti na fakultě setkávají, oborem, který je podáván jaksi v celku. V podstatě nahrazujeme něco, co se na některých právnických školách učí pod názvem „Úvod do práva“. Studenti jdou na práva jednak proto, aby se tu nemuseli učit matematiku, jak vždycky říkáme, a jednak proto, že se chtějí o právu něco dozvědět. A my jsme první obor, který může něco takového nabídnout.

Má v současnosti výuka římského práva stále nějaký smysl?
Určitě má, řekl bych, že trojí význam. První, a dneska je to zvlášť aktuální, je spojitost se soukromým právem. Římské právo je základ soukromého práva a v souvislosti s novým občanským zákoníkem to platí dvakrát. Propedeutický charakter má ještě jednu polohu, a to seznámení studentů se základními právními pojmy, způsobem právního myšlení, fungováním práva jako takového. Třetí aspekt, proč by se mělo římské právo učit, je obecná kultivace budoucích právníků, i pro určitou eleganci vyjádření některých jevů římskými právníky, i proto, abychom si uvědomili, že současné právo nezačalo vznikat někdy v průběhu 20. století, ale že má překvapivě dlouhé kořeny, které sahají velmi daleko. Bez pochopení této skutečnosti je absolvent právnické fakulty, omlouvám se za ten terminus technicus převzatý z němčiny, pouze fachidiot, který sice právo umí, ale nezná ho.

Nezvládly by obecnou kultivaci předměty platného práva?
Touto kultivací je dání jakéhosi obecného právně-kulturního základu. To asi předměty platného práva nezvládnou ze dvou důvodů. Předně, aniž bych se chtěl kolegů dotknout, nejsou na to školení. Aby právní romanista svůj obor zvládl a byl schopen ho nějakým způsobem předávat dále, není to otázka naučení se nějakých textů, ale celoživotní práce. Nekončící. Kolegové z platného práva na to prostě nemají čas, protože jsou natolik zahlceni změnami, které přináší současný způsob práce s legislativou, že to nejde. Umí něco jiného, abych tak řekl. Druhý důvod, druhá poloha této otázky je, co by se studenti měli naučit kromě toho, že dostanou nějaký obecný základ, jak pracovat s právem. Fakulty by totiž měly studenty vést ke schopnosti pochopit spravedlnost a snažit se ji naplňovat. Sice to zní hodně idealisticky, někdy až nereálně, ale právo přeci není utilitární nástroj. Jak se vždycky říká v promočních proslovech děkanů či proděkanů, právo by mělo sloužit lidem, nemělo by být právo pro sebe, mělo by hlavně sloužit k prosazení spravedlnosti. K ukázání takové cesty je římské právo úplně ideální obor.

Mluvíte o kultivaci studentů. Plní stejnou úlohu i výuka právních dějin?
Smyslem právních dějin je dát širší, univerzitní základ, od kterého se studenti potom mohou odrazit někam dál, aby pochopili, jak to také vypadalo jinde, z čeho jednotlivé právní řády vyrůstaly, jaké tam byly zvláštnosti.

Potřebují ale studenti právní dějiny v takové míře?
Samozřejmě že ano. Tady se jedná o rozdíl mezi technickou přípravkou a mezi právnickým vzděláním, což jsou dvě úplně odlišné věci. Technická přípravka oboru právo naučí absolventy hledat v ASPI, v Codexisu, naučí je, kde jsou vzory právních podání a smluv, jak hledat v judikatuře, jak se orientovat v základním právu. Ale nemůže jim dát určitý nadhled i nad současným právem. Může je připravit k vykonávání technických právnických profesí, ale nemůže je připravit k tomu, aby právo kvalitně tvořili či aplikovali. K tomu je potřeba širšího vzdělání, než se naučit jen pár paragrafů.

Naše fakulta je známá svým důrazem na teoretické základy, v prvním ročníku se studenti vlastně nesetkají s platným právem. Myslíte si, že je takový přístup správný i do budoucna, například vzhledem k pracovnímu uplatnění absolventů?
Otázkou je, kde se vlastně studenti právnických fakult uplatňují. Existuje zažitá iluze, že studenti práv se uplatňují v právnických profesích. Kolik nových advokátů, notářů, státních zástupců a soudců každý rok je uvedeno do úřadu, abych tak řekl? Relativně málo. Podle mého názoru je výhodou toho širšího základu studia práv, že umožňuje absolventům se uplatnit v podstatě kdekoli. Jednak mají širší kulturní základ a přehled v různých právních oborech. Dále se na fakultě naučí, kolikrát aniž by to tušili, specifickému právnickému myšlení, logice, která nemá nic společného s nějakou logikou formální nebo matematickou, určité předvídavosti, opatrnosti. Mohou se uplatnit téměř kdekoli v humanitněji pojatých zaměstnáních.

Přesto, čas od času se stále objevuje názor, že by se výuka římského práva měla na fakultě omezit. Co tomu říkáte?
Jde o věčně vracející se téma, které svědčí o tom, nechtěl bych se nikoho dotknout, že ten, kdo by rád takto simplifikoval výuku na právnických fakultách, tak by tím velmi ztížil uplatnění absolventů. Přišli by o onen komplexnější pohled, který jim v současnosti fakulta dává, a uplatnění na trhu práce dle mého názoru pro velkou část absolventů ztížilo.