Je větší lahev nebo tenisák? Správná odpověď na takto položenou otázku údajně stačila u jednoho zkoušejícího na složení zkoušky z jednoho povinného předmětu na naší fakultě. Ač je to absurdní představa, i takové fámy kolují o zdejším ústním zkoušení.
Ono ani není třeba naslouchat klepům, ale stačí si prolistovat vlastní index – dokud nám je nezruší – a vzpomenout si na jednotlivé zkoušky. Dobře si pamatuji, že dvě zkoušky v prvním ročníku byly odbyté za deset minut (ve dvojici či trojici), zatímco na jiných examinacích jsem si pobyl klidně dvě hodinky. Už z toho je patrné, že mezi jednotlivými zkoušejícími panují obrovské rozdíly.
Něco z fám odkrylo loňské zveřejnění statistik zkoušení za uplynulé tři roky. Na povrch vyplula některá zajímavá fakta, která raději připomenu těm, kteří se do tisícistránkového souboru nezavrtali. Tak například na katedře obchodního práva měl student u jednoho ze zkoušejících vskutku luxusní poloviční šanci na výbornou, zatímco u druhého měl o něco méně lákavou – ale stejně pravděpodobnou – vyhlídku na vyhazov. Na katedře občanského práva zase jeden zkoušející vyprovázel asi sedmdesát procent studentů s jedničkou a nikoho za celé zkouškové nevyhodil, zatímco jeho kolegové hodnotili „normálně“.
Není to jediný problém s ústními zkouškami. Jen telegraficky. Hojná neúčast na termínech, když se na rozpisu objeví „kat“. Hektické čekání na vyvěšení rozpisu zkoušení v papírové podobě na nástěnku katedry, následné focení a nahrávání na Facebook. Ale to jsou opravdu jen detaily, které lze mávnutím ruky odbýt jako fakultní kolorit – a bude to ostatně pravda.
Ten hlavní problém však spočívá v absolutní nepřezkoumatelnosti ústních zkoušek v podobě, v jaké fungují na naší fakultě. Nejde o to, že v úvodu uvedená historka nemusí být autentická, nýbrž o to, že absolutně nelze zjistit, zda pravdivá je nebo ne. Nepřezkoumatelnost panuje jak „na vstupu“, tak „na výstupu“. Vysvětlím, oč mi jde.
Přezkoumatelností „na vstupu“ mám na mysli objem znalostí, které jsou ke zkoušce požadovány – respektive přesněji, které jsou vyžadovány jednotlivými zkoušejícími. Jistě, seznam povinné literatury je k dispozici kdesi v informačním systému nebo v dokumentech katedry (byť nezřídka i deset let starý) a seznam zkouškových otázek rovněž. Ale zjistit, co spadá pod kterou otázku, to je někdy úkol spíše pro policejního vyšetřovatele než běžného studenta. Už vůbec nehovořím o doktrinálních sporech mezi různými polovinami různých kateder, které vydávají konkurenční učebnice a ostentativně spolu nesouhlasí. Zkrátka nikdy nikdo neví, s čím bude nakonec na zkoušce konfrontován. Někdo chce porozumění látce, jiný přesnou citaci zákona.
Největší potíž je však s nepřezkoumatelností „na výstupu“, tedy se samotným průběhem zkoušky a výkonem zkoušeného. Přestože je obvykle v kabinetu přítomen ještě kdosi třetí, neslyšel jsem o mnoha úspěšných pokusech o anulování či opakování zkoušky. Není to ani dobře představitelné, tedy alespoň za stávajících podmínek.
Když jsem konečně dokončil ukňouranou část svého příspěvku, pokusím se nyní nastínit nějaká řešení dle mého názoru hrubě neuspokojivého stavu kontroly studia v naprosté většině povinných předmětů. Tím nejlepším – zároveň ale nejvíce revolučním a tím pádem asi neprosaditelným – řešením jsou písemné zkoušky. Nevěřím, že šikovnou kombinací zaškrtávacího testu, klauzurní práce či eseje (ať už „open-book“ či „closed-book“) nelze pokrýt každý jednotlivý předmět na naší fakultě. Za velké plus bych považoval, že by se jednalo o zkoušení průřezové, tedy nikoli hodnocení jen na základě dvou otázek z mnoha desítek. Takové zkoušení je transparentní na vstupu i na výstupu. Jinými slovy – snadno lze zkontrolovat, zda bylo zkoušeno to, co bylo odpřednášeno či předepsáno v povinné literatuře. Výkony studentů pak lze neméně snadno přezkoumat druhým, nezávislým zkoušejícím (vedoucí katedry, garant, komise – variant je mnoho).
Pouze dva povinné předměty jsou nyní ukončeny písemnou zkouškou – státověda a politologie v prvním semestru studia. Mohu-li ze svých zkušeností se zadáváním druhého jmenovaného předmětu soudit, tak je to docela pohodlné pro všechny zúčastněné. Absence jsou minimální, vše je odbyté za tři hodiny a pak už se jen čeká na výsledky, které jsou přezkoumatelné. Málokdo si přichází stěžovat. Písemné jsou z povahy věci i klauzurní práce a jakkoli k jejich hodnocení lze mít výhrady, transparentní na vstupu i na výstupu zkrátka jsou, bez debat.
Existují samozřejmě i alternativní metody, které by do určité míry zachovaly status quo, jako například hybridní zkoušky (již dnes fungují v evropském či finančním právu).
Na předvolební děkanské debatě zaznělo z úst profesora Skřejpka, že ústní zkoušky trénují vystupování studentů a verbální prezentaci jejich názorů. Má nepochybně pravdu, stejně jako ti, kteří si chválí „debaty“, které při zkouškách se studenty vedou. Ale ptám se – lze za současného stavu vyloučit svévolné zkoušení? Lze vyloučit nespravedlivé vyhazovy a naopak „zkoušky zadarmo“? Lze vyloučit v úvodu uvedený humorný příklad? Absolutně ne. S ústními zkouškami bohužel nelze vyloučit nic.
